Článek
Kurátorem výstavy je režisér Jan Bubeníček, který se svým animovaným filmem Myši patří do nebe získal cenu za nejlepší animovaný film na Mezinárodním filmovém festivalu v Šanghaji, byl nominován na evropského Oscara a nyní je nominován na Českého lva.
Kdy jste se se svými kolegy rozhodl výstavu uspořádat?
Sešlo se to nějak samo. Dámy z Art Momentu přemýšlely nad výstavou v rámci pětasedmdesáti let české animace. Setkali jsme se spolu na výstavě Pixaru, kterou organizovaly. Hledaly někoho, kdo by jim pomáhal s odbornější komunikací s médii, kdo bude rozumět 3D animaci.
Tak jsme se vlastně setkali, protože v té době jsem se právě 3D animací živil. Natáčeli jsme právě loutkový film na Barrandově, a když tam za námi holky přišly, ptaly se, proč také někdy nevystavíme tohle. Začali jsme si o tom povídat, až jsme to nakonec vystavili.
Výstava je velmi obsáhlá. Jak dlouho jste ji dávali dohromady?
Myslím, že dámy začaly dřív než já, protože jsem přišel po dokončení filmu Myši patří do nebe. Do té doby jsem tam byl spíš jen na délku paže. Ale opravdu aktivně příprava probíhala od loňského února, března, kdy jsme se začali aktivně scházet a pracovat na realizaci.
Kromě jiného máte na výstavě animované nebe, které obsahuje úctyhodný počet šesti set tvůrců.
Nejsou to jen tvůrci, ale i další profese – střihači, produkční, výrobci dekorací a rekvizit a jiní. Jsou tam postavy, bez kterých by animační studia nemohla existovat, i když historie na ně vůbec nepamatuje.
Kolik tváří má animace?
Nekonečně. Na animaci je krásné, a v tom je podobná literatuře nebo hudbě, že dokud nezačnete něco aktivně dělat, neexistuje. Teď to nemyslím jako urážku, ale když například člověk vezme kameru nebo foťák a jde fotit, tak fotí to, co už předtím bylo. Samozřejmě to může změnit, nebo povýšit. Ale dokud u literatury nenapíšete slovo, nic není. U animace to platí také.
Mnoho filmů tuhle možnost nevyužívá a vypráví o normálních lidech a normálních příbězích. Ale princip animace je ten, že je přesně taková, jakou ji člověk udělá. Stačí na to tužka a může vyrobit celý vesmír, který funguje divně a úplně jinak, ale bez tvůrce by neexistoval. A to se mi na ní líbí. Má jen takové zákonitosti, jaké jí dáte.
Kdy vás vlastně animace pohltila?
Z dnešního pohledu to sám nechápu, ale pro animaci jsem se rozhodl asi ve čtyřech letech, protože jsem se zamiloval do Hermíny Týrlové. Jako do ženy. Líbila se mi v nějaké televizní debatě a já se rozhodl, že si ji vezmu za ženu. V té době jsem si řekl, že abych se jí vyrovnal, měl bych být animátorem. Pak jsem na to na léta zapomněl, ale na konci gymnázia jsem si na to zase vzpomněl – a pak už se to stalo.
Váš film Myši patří do nebe má nominace na Českého lva. Počítali jste s tím, že vzbudí takový ohlas?
Doufali jsme v to, protože počítat s takovými věcmi je neslušné, nemá se to. Nelze s tím počítat. Takový film dá spoustu práce, a když ho člověk nedělá s těmi největšími ambicemi, neměl by ho dělat vůbec. A to podle mě platí na všechno. Samozřejmě je to také shoda šťastných náhod a okolností, není to zdaleka jen naše práce. Ale jsem nesmírně rád, že se našemu filmu daří.