Článek
V retrokomedii ze sedmdesátých let Profesionální manželka, kterou jste přivezl do Prahy, jste dal dohromady dvě velké hvězdy francouzského filmu Catherine Deneuveovou a Gérarda Depardieua. Chystal jste film pro oba, nebo jste k jednomu z nich hledal partnera?
Od začátku jsem chtěl Catherine Deneuveovou. Točil jsem s ní už Osm žen, ale ačkoliv jsme si dobře rozuměli, byla přece jen jednou z osmi. A mě lákalo dát jí hlavní roli, soustředit se na práci s ní. Jenže jsem měl trochu obavy, zda právě tuto postavu přijme. Francouzský název filmu je Potiche, což znamená něco jako zbytečná ozdoba. A Catherine je sice ozdobou všude, kam přijde, ale rozhodně ne zbytečnou, prázdnou.
Nakonec jsem jí scénář přece jen nabídl a ona se smála, líbilo se jí to a hned jsme se domluvili. Je skvělá – ani ji nenapadlo to, co některé hvězdy dělají: dávat při hraní najevo, že je inteligentnější než její postava. A to je docela obyčejná „tepláková“ hospodyňka, ovládaná i ponižovaná despotickým manželem.
Proč jste jí za milence vybral zrovna Depardieua? Působí velmi odlišně – on robustní typ chasníka, ona ztělesnění slova dáma.
Když Catherine souhlasila, začal jsem tvořit její rodinu a ona sama mi řekla: „Bude snadné pro mě najít milence, těžší bude vybrat manžela.“ A měla pravdu. Gérard mě napadl úplně spontánně. Víte, oni mají krásný vztah. Mají se opravdu rádi, cítí k sobě dokonce určitou něhu. Konec konců už spolu natočili šest filmů. A nenechte se mýlit zevnějškem. On navzdory tomu, jak vypadá, má skoro ženskou, jemnou náturu. Ona je velice silná osobnost. Gérard o ní dokonce jednou řekl: „Catherine je ten muž, kterým bych já chtěl být.“
Manžela, despotického továrníka Pujola, hraje nakonec Fabrice Luchini. Jak jste našel právě jeho?
Pro tento manželský pár bylo důležité, aby byli od základu velmi odlišní. Luchini je hlavně divadelní herec, ona filmová herečka. A já jsem potřeboval lidi, kteří si nerozumějí, narážejí na sebe v základních věcech. A to se podařilo – i když jsou oba výborní herci, jejich spolupráce byla v tomto směru opravdu jiskřivá.
Profesionální manželka se týká emancipace žen, je to sice komedie, ale zároveň politický film, který působí velmi aktuálně. Uvažoval jste o tom, přenést děj původní divadelní hry do současnosti?
Zvažoval jsem to, ale nakonec jsem si uvědomil, že pak by to nebyla komedie, ale sociální drama, a to jsem nechtěl. V sedmdesátých letech sice byla také krize, byly problémy s ropou, hodně nezaměstnaných, ale minulost si idealizujeme, umíme se jí zasmát. A v té době emancipace začínala, takže to období tématu filmu vyhovuje. Bohužel se toho za těch třicet let mnoho nezměnilo, proto film působí aktuálně. Naprosto jiné je jen to, že tehdy měla komunistická strana ve Francii dvacet procent, dnes sotva tři.
Zajímáte se hodně o politiku, nebo vás láká jen problematika postavení žen?
Politika mě zajímá jako občana. Ale myslím si, že umělec nemá politické problémy v dílech řešit, má jen klást otázky. Film nemá ambici měnit názory, ale rozšiřovat obzory.
Jak cítíte rozdíl mezi slovy emancipace a feminismus?
Nejde o slova. Feminismus je nezbytný, dokud budou existovat rozdíly v postavení mužů a žen ve společnosti – v platech i v mnoha dalších věcech. Bohužel ze slova feminismus má hodně lidí negativní pocit, někdy to vypadá, že feministka ani není žena, ale chlap v sukních. Samozřejmě na tom mají některé feministky svůj podíl, ale neplatí to obecně. Zato platí, že o místo žen ve společnosti je třeba bojovat.
A mimochodem bylo velmi zábavné, když jsem se tady u vás dozvěděl, že situace v mém filmu vůbec neodpovídá situaci žen v sedmdesátých letech v Československu. Tady se tenkrát chtělo, aby ženy pracovaly stejně jako muži, u nás musely sedět doma a neměly moc šancí najít profesní uplatnění a realizaci.
Loni jste šokoval na Berlinale filmem Ricky, v němž jste nechal dítěti narůst kuřecí křídla. Byla to světová premiéra, publikum doslova zabouřilo překvapením. Podařilo se vám udržet toto tajemství, k němuž děj v jistou chvíli překvapivě dospěl, alespoň chvíli i před publikem doma v kinech?
To víte, že ne, i když mě to mrzelo. Chtěl jsem vyjádřit, že když se narodí první miminko, je to pro rodiče vlastně skoro monstrum, s nímž si nikdo neví rady. Tak jsem ho chtěl jako šokující monstrum i ukázat. A vykecal to už distributor, který dal tu scénu s křídly do upoutávky. Ale jak chcete dneska udržet jakékoliv tajemství? Vždyť s hotovým filmem se například musí spěchat co nejrychleji do kin, aby nebyl dřív na internetu. A přitom jednou z rolí režisérů je snažit se v příběhu zachovat určité tajemství. Digitální svět zkrátka pracuje proti nám.