Článek
Sandberg patří k nejslavnějším současným norským režisérům. Desítky let pracuje se svým kamarádem z dětství Joachimem Ronningem. K velkofilmům se dostali přes natáčení reklam.
Za pár dnů bude mít u nás premiéru váš snímek Amundsen, který režírujete. Jde ještě najít v příběhu Roalda Amundsena něco nového?
Kupodivu jde, o čemž svědčí práce vědců v osloském Fram muzeu, jež se mu věnuje. V této budově najdete snad všechno, co se o tomto dobrodruhovi ví. Přesto jsme se museli leckdy v přípravné fázi dost snažit. Jeho poznámky, deníky, dopisy jsou někdy až nečitelné.
V tom, abychom příběh ucho pili věcně dobře, nám pomáhaly vzpomínky Amundsenových spolupracovníků, těch, kteří s ním jezdili na expedice... Další věci jsme našli v norské národní knihovně.
Cennými záznamy jsou pak vyprávění jeho blízkých. Právě oni vám dají na řadu událostí jiný pohled, než máme my Norové zažitý. I proto jsme film pojmenovali Amundsen. Tím názvem vzdáváme hold jak Roaldovi, tak jeho bratrovi Leonovi. Právě on mu pomáhal nákladné cesty za dobrodružstvím platit. Roald s ním přitom dlouho nemluvil...
Amundsena jste připravoval tři roky. Kdy jste ale o tomto polárníkovi slyšel poprvé?
Někdy na základní škole. Pro Nory je národní hrdina. Muž, který porazil Brity, dobyl jako první člověk jižní pól, navíc skvělý lyžař, což Nory oslovuje. U nás musíte lyžovat je to tradice.
Roalda jste filmařsky zachytil jako poněkud sebestředného, i když statečného jedince. Vidíte ho tak skutečně?
Myslím si, že byl - podobně jako každý z nás - složen z více lidí. Snažil jsem se ho zachytit jako lidskou bytost, se všemi klady i chybami. A ano, v tomto jsem šel záměrně proti norským stereotypům. Ano, Roald Amundsen je beze sporu hrdinou, ovšem hodně lidem také ublížil, včetně zmíněného bratra. Několik lidí kvůli jeho dobrodružstvím zemřelo, další ohrozil. Britští a italští polárníci mu vůbec nemohli přijít na jméno.
Na severu adoptoval dvě domorodé holčičky, po letech života v Norsku je ovšem neváhal vrátit zpět na Sibiř... Když to shrnu, byl to muž, s nímž šlo velmi těžko vyjít. Bez ohledu na to, zda jste mu fandila, nebo ne.
Espen Sandberg
Ve filmu jej zachycujete od dětství do stáří. To asi není technicky lehké, že?
Na toto byste se měla asi ptát někoho jiného, hlavního herce, (smích) Pál Sverre Hagen hrál Roalda od dospívání až po smrt, ve filmu stárne, což bylo velmi náročné. Zato, aby jeho přeměna byla co nejdokonalejší, odpovídali dva švédští maskéři. Za svou práci byli dvakrát nominovaní na Oscara... A Pál? Ten musel být v maskérně až pět hodin před natáčením, aby se proměna stíhala.
Natáčení filmu trvalo kolem čtyřiceti dnů. Více než polovina z nich proběhla u nás, že?
Počkejte, spočítám to. Těch natáčecích dnů bylo 33. Točili jsme třeba na pražském Žofíně, na Náplavce... Co se historických filmů týče. Česko filmařům nabízí skvělé lokality. V nebývalé koncentraci u vás žije taky hodně skvělých odborníků, řemeslníků.
Teď mluvím o těch, kteří jsou schopní postavit staré domy tak, jak vypadaly před staletími. To je pro současné filmaře hodně důležité. Digitální kamery jsou nemilosrdné, odkryjí sebemenší nedostatek... Ostatně Amundsen nebyl mojí první prací s Čechy, v minulosti jsem u vás dělal hodně reklam.
Vy jste si ovšem k práci na Amundsenovi vybral Čechy, respektive Češky i tam, kde bych to nečekala. Mimo jiné kostýmní výtvarnici Michaelu Horáčkovou-Hořejší.
Ona je výjimečná, hotové zjevení! Doporučil nám ji člověk, který vaše prostředí důvěrně zná, a já jsem z ní byl od začátku přímo nadšený. Konkrétně z toho, jak je talentovaná, důkladná. Má všechno, co má správný kostýmní výtvarník mít: nadšení, historické vědomosti a také spoustu kostýmů vlastní. I díky ní vypadá Amundsen tak dobře.
Historické vozy na pražské Náplavce.
Amundsen stojí také na úchvatných záběrech ledové krajiny. Kde jste je natáčeli?
Na Islandu. Dorazili jsme tam v zimě, slíbili nám zimu, byla tam zima, jenže po našem příletu začalo pršet... Ještě jinak. Byli jsme připravení na sníh, byli jsme připravení točit, ale příroda byla proti.
K dokonalým obrazům jsme pak používali zařízení na výrobu sněhu, hodně věcí se dodělávalo v postprodukci, aby diváci měli pocit, že jsou skutečně někde daleko v polárních krajích, v extrémní zimě, chladu.
Tyto scény tedy vážně patřily k těm složitým věcem. K těm dalším řadím nutnost v jednom filmu zvládnout několik ročních období, několik přírodních pásem a několik sociálních prostředí. K tomu všemu připočtěte, že jsem nepracoval s americkým rozpočtem, ale s tím evropským.
Kolik činil ten rozpočet?
Něco přes 7,5 milionu dolarů (přes 170 mil. Kč), což je v norské kinematografii takový střed. Moje Kon-Tiki - o dalším norském dobrodruhovi Thoru Heyerdahlovi - vyšlo zhruba na deset milionů dolarů.
Desítky let pracujete s kamarádem z dětství Joachimem. Vyrůstali jste v jednom městě. Seděli jste spolu taky ve školní lavici?
Je o rok mladší než já, chodil o třídu níž. Ale jinak jsme spolu už jako kluci v Sandefjordu trávili opravdu hodně času. Půjčovali jsme si kameru od Joachimova táty. Zkoušeli jsme s ní, co se dalo. Právě u nich doma začaly naše kariéry, pak jsme studovali filmovou školu ve švédském Stockholmu. Po ní jsme začali s reklamami a další práce se tak nějak nabalila.
K těm vašim začátkům patří propagandistické filmy pro norskou armádu. To jste vybízeli mladé lidi, aby vstoupili do armády? Nebo nesly jiné poselství?
(Smích) Poselství? To tam nehledejte. Spíše jsme sledovali, natáčeli velké armádní akce typu cvičení NATO. Šlo spíš o jakési dokumenty, v nichž jsme obrazem vypočítávali, kolik tam bylo lidí, letadel, vozidel.
Ve filmu si zahrál i Vojta Kotek. Dostal roli Karla Feuchta.
K armádě patří národní hrdost. Jedním z nejrozšířenějších hesel v Norsku je: Alt for Norge. Vše pro Norsko. Objevuje se i ve vašem Amundsenovi. Visí někde u vás doma?
(Smích) Ano, tuto větu byste skutečně našla v Norsku často. Jde o heslo naší královské rodiny, proto je tak rozšířené mezi lidmi. Používalo se mimo jiné během druhé světové války, kdy jsme byli okupovaní nacistickým Německem. U mě doma ale nevisí. (smích)
I další váš film Kon-Tiki byl o norském národním hrdinovi, o Thoru Heyerdahlovi. Nicméně s Joachiemem jste dělali i Piráty z Karibiku. Jaký je hlavní rozdíl mezi norským a hollywoodským filmem?
Už zmíněný rozpočet. A ten vám podmiňuje spoustu věcí. Kolik lidí zaměstnáte, kde natáčíte . Za hollywoodské peníze můžete mít nejlepší, nejslavnější herce na světě. Přináší to ovšem i jednu velkou nevýhodu: za podobný projekt máte obrovskou zodpovědnost. Norská produkce vám zase dá v tvorbě větší svobodu. Mám rád obě cesty.
Kdybyste si měl společníka na loď vybrat, bude to Amundsen, piráti či Heyerdahl?
Toto není závod. (smích) Odpověď na vaši otázku je obtížná. Bude to asi Heyerdahl, pro jeho vřelost, lidskost. Ale musel bych vědět, že naše cesta dopadne dobře. Piráti by na mě byli moc blázniví. A Amundsen? Ten je na mě zase moc chladný.
A kdo je důležitější pro „normálního“ Nora?
Vezmeme-li v úvahu, že Roald Amundsen podnikal cesty v začátcích svobodného Norska, bude to asi on. Nová země potřebovala vlastní hrdiny. A on jižní pól dobyl jen šest let poté, co se Norsko od Švédska oddělilo.
Všimněte si, že my Norové jsme si oblast pro sebe dále nijak nenárokovali, jen jsme jí prostřednictvím Amundsena dosáhli, což nám stačilo. On byl a je pro nás prostě sym b o l. Potřebovali jsme si ujasnit, kdo vlastně jsme. Samozřejmě, i Heyerdahl je u nás velmi slavný. V něčem se Amundsenovi podobal. Jen přišel v jinou dobu, po druhé světové válce, ostatně i tehdy Norové hledali znovu svou národní hrdost.
Může se vám hodit na Zboží.cz: