Článek
Proč jste si jako téma pro dokument vybral život zpěváka Václava Neckáře?
Měl jsem ho v hlavě několik let. Spolupracuji s chlapeckým pěveckým sborem, ve kterém zpíval syn Václavova bratra Honzy. Znali jsme se, potkávali se a já si vždycky říkal, že bych mohl sebrat odvahu a přes něj Vaška oslovit, jestli by kývl na natočení dokumentu o sobě.
Václav Neckář, Jiří Menzel a oscarové Ostře sledované vlaky.
Jednou jsme všichni seděli u Václava na terase a já tu odvahu našel. Zeptal jsem se, jestli by to pro něj bylo zajímavé, a on i jeho bratr mi řekli, že ano. Potom následovalo téměř roční jednání s Českou televizí. Samotné natáčení pak trvalo víc než rok a na jeho konci jsme dostali úplně skvělý vysílací čas pro premiéru, na ČT1 v sobotu 24. září ve 21.20 hodin.
O Václavu Neckářovi vzniklo již několik dokumentů. Bylo o čem natáčet?
První myšlenka, kterou jsme se scenáristkou Ivanou Sovišovou měli, byla, že ten náš postavíme na Václavově bratrském soužití s Honzou. Domníváme se, že je to v rámci českého, ale i světového šoubyznysu výjimečná záležitost. Vytipovali jsme klíčové momenty jejich kariéry, nicméně jsme po čase zjistili, že všechny již byly zdokumentovány.
Legendární Golden Kids v dobách největší slávy roku 1968.
Hledali jsme tedy jinou cestu a rozhodli se představit Václava jako člověka, projít s ním jeho oblíbená místa a setkat se s jeho oblíbenými lidmi. Při natáčení se nám podařilo najít několik unikátních archivních snímků, o kterých ani on nevěděl a které nebyly nikdy zveřejněny. Podařilo se nám natočit povídání s jeho spolužačkami, dokonce i s jeho paní profesorkou, které je devadesát let.
Překvapilo vás něco?
Bylo pro mě zajímavé pozorovat, jak má Václava rád opravdu každý. Člověk by si řekl, že jméno Václav Neckář je spojené především s dobou před revolucí a pro dnešní mladou generaci bude už vyčpělé. Ono to tak ale není.
Často se nám stávalo, že jsme šli třeba v Praze po Václavském náměstí a zastavovali nás mladí lidé ve věku kolem dvaceti let, s Václavem se fotili a žádali ho o autogram.
Hlavní představitelé pohádky Šíleně smutná princezna - Helena Vondráčková a Václav Neckář.
Myslím si, že v českém šoubyznysu není tolik osobností, které by měli lidé napříč generacemi tak rádi.
Václav má vlastnost, jež není pro dnešní dobu úplně typická. Má rád všechny lidi a to, co dává jim, tu energii, mu oni vracejí. A je jedno, jestli je jim patnáct, nebo osmdesát.
Je zástupcem generace umělců, kterou má dnes většina lidí ráda, nicméně po sametové revoluci jí mnozí nemohli přijít na jméno. Čím to, že se to tak zásadně změnilo?
V dokumentu jsme tohle téma otevřeli. Václavův život, ač to tak nevypadá, je dlouhá řada neuvěřitelných vzestupů a hlubokých pádů. Před revolucí se mu dařilo, po ní nastala krize. Pro tehdejší hudební fanoušky byli všichni zpěváci, kterým se předtím vedlo, nepřijatelní.
Potom ale přišla nabídka od pořadatelů festivalu v Trutnově, aby na něm Václav vystoupil a zazpíval i písničku Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. V té době ji použil Jan Hřebejk do filmu Pelíšky a těšila se velké popularitě.
Jaroslav Rudiš: Alois Nebel
Kluci tedy dali dohromady kapelu, kterou předtím kvůli nezájmu lidí de facto rozpustili, a jeli do Trutnova. Přijetí tam bylo úžasné a pro Václava znamenalo comeback. Jenže to pak trochu přehnal, hodně koncertoval, přetěžoval se, a v roce 2002 to vyústilo v mozkovou příhodu. Návrat do života byl pomalý a složitý.
V roce 2011 ale natočil se skupinou Umakart filmový soundtrack k filmu Alois Nebel s názvem Půlnoční a titulní vánoční píseň se stala hitem. Po festivalu v Trutnově to byl druhý zásadní zlom v jeho porevoluční kariéře. A každý ten zlom znamenal pozitivní změnu v pohledu lidí na něj.
Váš dokument měl premiéru v sobotu v České televizi. Kde ho bude možné ještě vidět?
Momentálně je k dispozici v iVysílání České televize. Jelikož bude Václavovi příští rok osmdesát let, předpokládám, že proběhnou i nějaké reprízy. A pokud to bude jen trochu možné, chceme ho ukázat i festivalovému publiku.