Článek
Dobrodružný film o dětech je u vás dost velká změna žánru: zatím jste točil spíše temné snímky pro dospělé a v nich se zabýval vážnými problémy, jako je alkoholismus nebo stockholmský syndrom. Co vás k této změně přivedlo?
Změna to je, ale ono bude trochu temnější i Spící město. Dnešní děti snesou víc, než tušíme, rodiče leckdy ani nevědí, na co se dívají. Ostatně sám spisovatel Martin Vopěnka si myslel, že napsal knihu pro teenagery, a pak zjistil, že ji čtou devítileté děti. S oběma kategoriemi a samozřejmě i s rodiči tedy jako s diváky počítáme. Nicméně já jsem nikdy netočil s komerčním cílem, proto ze mě také nikdy nebude komerční režisér.
To neříkejte, Úsměvy smutných mužů byly velmi úspěšné…
Také to bylo docela překvapení, nikdo z nás nevěděl, že na ně lidé budou chodit. Dělám filmy, které se mi líbí tematicky, které mají co říct.
Dan Svátek probouzí do filmového života fantasy Spící město
Kniha je známá, ale přesto, prosím, přibližte trochu příběh.
Je to o tom, co se stane, když dětem usnou rodiče. Neusnou všichni dospělí, ale právě jen ti, kteří mají děti. Svět se najednou stane nebezpečným, protože vznikne velká koncentrace lidí, kteří toho zneužijí. Třeba ti, kdo nemohli mít děti a teď se k nim mohou, byť nečestnou cestou, dostat.
Rodiče tedy usnou i ústřední sourozenecké čtveřici a nejmladší z ní je unesen. Ti tři pak řeší dilema, zda ho mají jít hledat, nebo zůstat. Jestli spícím rodičům neublíží tím, že se od nich vzdálí. Spící rodiče je něco úplně nového, nikdo neví, co to obnáší.
Šípková Růženka 21. století?
Přesně tak. Rodiče hibernují, organismus se zpomalí, takže vědci věří, že nezemřou hlady, žízní a podobně, ale konkrétního neví nikdo nic. Děti svého malého bratra nakonec hledat jdou, protože vědí, že by jim rodiče nikdy neodpustili, kdyby to neudělaly.
Je to vlastně velmi aktuální příběh: situaci, kterou nikdo nikdy nezažil, teď řeší celý svět stejně jako vaši hrdinové.
Máte pravdu, mluvili jsme s Martinem Vopěnkou o tom, že teď film diváci možná lépe pochopí, protože nedávno také zažili to, co nikdy předtím: prázdné ulice, rodiče a děti k sobě mnohdy nemohli. Realita nám zkrátka vstoupila do příběhu.
V rolích rodičů se představí Tomáš Měcháček a Petra Boučková.
Kolik dětí ve filmu hraje?
Asi šedesát a museli jsme je vybírat z videí, protože jsme se v době karantény nemohli scházet. Ale hlavní hrdiny jsem měl obsazené už dávno: dva ze čtyř sourozenců hrají moji synové Adam a Kryštof. Je jim třináct a devět let, knížku jsme objevili asi před pěti lety a ohromně nás chytla. Hraní se sice bránili, nebaví je a nezajímá, ale nakonec souhlasili.
Jejich sestry hrají Míša Sodomková, známá jako Rozárka z Žen v běhu, a dcera Davida Novotného Anežka, která už hrála ve Zrádcích. Báječné bylo, že jsme po dvou týdnech zkoušek zjistili, že se z nich sourozenci skoro stali. Semkli se, mají se rádi, hádají se, řeší mezi sebou to, co sourozenci jejich věku řeší.
Je náročné režírovat vlastní děti? Nevzdorovaly víc než ostatní?
Samozřejmě že vzdorovaly! Hlavně ten starší, je to puberťák a všechny dospělé, hlavně tátu, má takříkajíc na háku. Ale to bylo hlavně na začátku, pak se to zlomilo a cítím, že nás to s dětmi sblížilo. Pochopily i filmovou hierarchii a ve finále mě dokonce poslouchaly! Navíc jsme měli dětskou koučku Janu Epikadiris, která pomáhala už u Nabarveného ptáčete. To je velká výhoda, je s dětmi, když netočí, zkouší s nimi texty.
Natáčení s dětmi je nesmírně náročné. Když nemají náladu, tak z nich člověk nic nedostane a rozhodně nepomůže na ně křičet. Což já bych ani neuměl. Ale stačí jen trochu zvýšit hlas a zaseknou se, vůbec je nezajímá, že to stojí peníze. Na to upřímně kašlou. Ale naštěstí se nám nikdo nekousnul nadlouho. Myslím, že i proto, že se jeden před druhým nechtěl shodit. Nicméně po posledním natáčecím dni jsem spal v kuse dvacet hodin, což se mi ještě nikdy nestalo.
Kteří dospělí herci budou ve filmu hrát?
Nechtěl jsem tu takzvaně okoukanou ligu, ze známých herců tam je Pavla Tomicová, Václav Jiráček, rodiče hlavních hrdinů hrají Petra Bučková a Tomáš Měcháček, dále uvidíme Lenku Vychodilovou, Oskara Hese, Petra Vaňka, Jarka Hylebranta. Pracoval jsem hlavně s kamarády, říkali jsme tomu dětský filmový tábor.
Celý film jste natáčeli v jižních Čechách. Máte k nim blízký vztah?
Mám chatu v České Kanadě, takže to tam znám, ale točili jsme na různých jihočeských místech od Českých Budějovic až po Slavonice. A zajímavé bylo, že jsem to tam zasadil a teprve potom z Martina Vopěnky vypadlo, že i když v jeho knize není místo pojmenováno, právě na tuto oblast při psaní myslel.
Ten kraj je překrásný, ale teď je strašně poznamenaný kůrovcem. I ve filmu uvidíte nekonečné holé planiny, jen sem tam nějakou borovici. Houby, borůvčí, všechno je pryč. Vypadá to jako na jiné planetě, což se pro fantasy film sice hodí, ale my jsme na tu hrůzu chtěli filmem také poukázat.
Kdy se můžeme na Spící město těšit?
Kdo dnes ví, co a jak bude? V březnu budeme mít film hotový, přemýšlíme o uvedení na Festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, ale uvidíme, co situace dovolí.