Režisér Béla Tarr: Musíte se naučit život, ne umění

Často zdůrazňujete, že jste nikdy nechtěl být filmařem. Jak jste se tedy dostal k režii?

Proboha, to byl dlouhý proces. Problém je, že jsem to řekl už stokrát, můžete si to vygooglit.

Zpočátku jste se zajímal o filozofii, že ano? Pak nastaly problémy s tehdejším režimem…

Chtěl jsem být filozofem. Opravdu jsem to chtěl. Ale v té době jsem byl na černé listině, protože když mi bylo 16, natočil jsem osmimilimetrový film. Problém nebyl ve filmu, ale v tom, že jsem šel a ukázal ho lidem. Bylo mi 16 let, a když jsem chtěl jít na univerzitu, řekli mi, že ani náhodou.

To je sdílená zkušenost mezi Českou republikou a Maďarskem.

Ano, nazývají se komunisty, ale nikdy skutečnými komunisty nebyli.

V Praze už na FAMU učíte nějakou dobu. Jaké máte z města pocity?

Předně, je to krásné město a milí lidé, ale víte, je to jako všude. Někdy máte dobrý den, někdy špatný. Nezáleží na místě.

Slyšela jsem například, že Los Angeles je pro vás příliš velké a nedokázal byste si představit tam žít.

Víte, je to velmi depresivní město. Je to obrovská vesnice. Ani to není město. Jsou to malé vesničky a jsou tam různé druhy lidí. Centrum je úplně jiné než West Hollywood. To pro mě není život.

Byl jsem tam v červnu, protože American Cinematheque udělala velkou retrospektivu mých filmů. Musel jsem tam být. Potom jsem jel do New Yorku a tam to bylo mnohem přátelštější. Odtud jsem letěl do Amsterdamu, který má pro mě tu správnou velikost.

Co podle vás nejvíce formovalo vaši uměleckou tvorbu? Co jste třeba četl, sledoval nebo poslouchal? Slyšela jsem vás zmiňovat autory jako Thomas Bernhard, Franz Kafka nebo William Faulkner…

Tyhle věci mě neovlivňují. Pro mě je to o tom, že především žijete svůj život a vidíte miliony věcí a potom s vámi některé z nich pohnou a máte pocit, že to musíte sdílet s ostatními lidmi. A musíte se naučit život, ne umění, protože formu a styl si najdete sami.

A pokud zmiňujete spisovatele. Pro mě je to stále Dostojevskij. Ano, mám rád Thomase Bernharda a to jak si hraje se slovy. Kafka je další šílenec, ale tvorbu Faulknera moc neznám.

Proč jste se rozhodl dělat černobílé filmy? Byla to jasná volba?

Bylo to zřejmé od samého začátku. A pak jsem měl dva barevné filmy, kde jsem barvy používal agresivně. S barvami takto můžete vybudovat dramaturgii, ale pro mě je černobílá lepší, protože tam je stupnice šedé a můžu nechat polovinu snímku v černé, skrývat tím, a když chci něco ukázat, dát tam silné světlo (v polovině 80. let změnil Kodak svůj barevný negativ z celuloidu na materiál na bázi polyesteru. Tarr ho přestal používat, protože se mu barvy zdály moc umělé – pozn. red.).

Vždy jste nechával své herce pracovat před kamerou s jejich vlastními osobnostmi. Také jste často pracoval s neherci, kteří třeba hráli pouze ve vašich filmech. Co je pro vás důležité, když hledáte toho správného člověka pro roli?

Je důležité, že nikdy nenajdete toho dokonalého adepta, protože každý je jiný, neznáte je a musíte je objevit. Ale jedna věc je jistá, musel jsem vždy potkat někoho, kdo má silnou osobnost. Víte, vždy máte představu o postavě dopředu, ale když potkám někoho, okamžitě zapomenu na postavu, protože se musím soustředit na skutečného člověka, ten ve filmu nakonec bude. Není to vůbec jednoduché.

A pak necháte herce improvizovat?

Já jen lovím jejich spontaneitu a jejich osobnost. Je to stejné jako v životě, pokud jste v situaci, vždy cítíte, že musíte něco říct nebo neříct, což vyplývá z vaší osobnosti a situace.

Takže nevěříte v scénáře?

Ne. Scénáře jsou slova, a je to jiný jazyk než film. Je to jiná logika.

A co sedmi a půl hodinové Satanské tango, to bylo bez scénáře?

Nebyl to scénář, ale měl jsem štěstí, protože László (spisovatel László Krasznahorkai, který s Tarrem na několika filmech pracoval – pozn. red.) umí psát velmi rychle, psal na psacím stroji. Během natáčení jsem používal jeho knihu.

Vidíte scénáře jako falešné, protože v reálném životě žádné scénáře nemáme?

Se samotným scénářem nemůžete udělat nic.

Po promítání filmu Werckmeisterovy harmonie v Ponrepu jste řekl, že jste velmi autoritářský a máte velmi přesnou a jasnou vizi pro každou jednotlivou scénu. Můžete vysvětlit, co myslíte tím, že jste autoritářský?

Mám silnou představu o obrazech, pohybech kamery a záběrech. A samozřejmě, je to striktní, ale hercům dávám velkou svobodu. Jen jim dám situaci a čekám, co přijde.

Pochopila jsem správně, že nemáte rád metafory?

Ty ve filmu neexistují. Tyto kategorie jako alegorie, symboly a nevím co dalšího, jsou z literatury. Ve filmu to není možné. Tam máte konkrétní obraz a je to jiné.

Ale stále se je lidé snaží ve vašich filmech hledat a ptají se na ně…

Ano, protože lidé jsou vyučení v literárním jazyce 19. století.

Do vašich filmů si mnoho lidí může promítnout své vlastní politické situace. Vy ale nikdy nechcete říci, že jste se snažil zobrazit něco konkrétního, že ano?

Ne, protože věci jsou pořád stejné a všechny byly řečené. Když si přečtete Starý zákon, tak v první části Bible je všechno. My jen opakujeme ty stejné staré příběhy. Zajímavý je ale způsob, jakým je opakujeme, protože tím se můžete ukázat. Ale příběh je od doby Starého zákona stejný.

Stojíte si za tím, že pro vaše filmy nejsou příběhy důležité?

Samozřejmě. Život je důležitý, protože chcete něco říct o lidských bytostech.

Chci se také zeptat na spisovatele Lászla Krasznahorkaie. Spolupracovali jste na filmech velmi úzce. Jak se rodil váš vztah a jak jste se našli?

Ne tak úzce, ale pracovali jsme spolu. Jak jsem říkal, píše velmi rychle. Příběh našeho setkání je velmi jednoduchý. Měl jsem přítele, který byl učitelem na univerzitě a byl odborníkem na literaturu. Na stole měl tehdy rukopis Satanského tanga, protože musel napsat recenzi. Byla to Lászlova první kniha. Ten rukopis mi dal a já ho přečetl ještě tu samou noc. Hned jsem pochopil, že to je zatraceně dobrá kniha. Potom jsme se setkali a začali jsme se o tom bavit.

Je literatura a hudba, protože jste spolupracoval také se skladatelem Mihály Vigem, důležitá pro vaši režisérskou vizi?

Ano. Hudba je jednou z hlavních postav. Pokud jste režisér, musíte znát svoji hlavní postavu.

Když jste převáděl knihy na plátno, setkal jste se s nějakými výzvami?

Ne, my jsme totiž nic neadaptovali. Když čtete třeba Satanské tango, hned vidíte, že je nemožné tu knihu adaptovat. Musíte najít autentický filmový jazyk. Přímá cesta z knihy do filmu neexistuje. László psal knihu o realitě. Já jsem musel jít do té samé reality a najít svůj jazyk, což je film, a potom to s knihou spojit. Nebylo to snadné, ale musel jsem pochopit tu realitu.

Čtete i jeho nové knihy? Cítíte někdy pokušení natočit podle jeho knihy film, i když jste již v režisérském důchodu?

Teď zrovna jednu jeho novou knihu čtu. Poslal mi rukopis a líbí se mi. Ale to neznamená, že z ní chci udělat film. S tím je konec.

Vaše jméno je taková značka, protože za celým procesem je více lidí. Nepřišlo vám někdy složité skloubit tolik vizí a názorů dohromady?

Ne, protože náš pohled je stejný.

Byl to vždy přátelský proces?

Samozřejmě, pokud si myslíme stejné věci a shodneme se na tom, neplýtváme časem. Jen si užíváme svůj život, a to stačí.

Takže hledáte jen lidi s podobnými vizemi…

Ne, nehledám je. Našli jsme se.

Také jste v minulosti zmínil, že nemáte rád dočasné věci. Ve vašich filmech nejsou například auta, protože se neustále vyvíjí. Bylo vaším cílem, aby vaše filmy, na rozdíl od lidí, byly nesmrtelné?

Ano. Nemám rád dočasné věci. Máme jich už dost.

Sledujete současný film?

Hlavně když něco natočí mí přátelé, protože samozřejmě chci vidět, co dělají nebo co dokážou. Ale nechodím rád do kina. Člověk je tam obklopený lidmi a oni pláčou, když se já směju, a když se smějí oni, já potřebuji plakat. Proto rád sleduji filmy sám nebo jen s přáteli.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze