Článek
Vláda 5. října znovu zavedla nouzový stav. Vy jste o tom jarním v rozhovoru pro DVTV řekl, že to bylo úžasné. Jak to vnímáte teď?
Aktuálně je to jiné, než to bylo na jaře, protože nemáme úplný lockdown. Tehdy byly ulice naprosto osiřelé, někdy jsem slyšel své vlastní kroky, bylo to takové kafkovské. Zvláště na Starém Městě a Malé Straně.
Když je člověk úplně sám, jinak vnímá architekturu a je ovlivněn jedinečnou atmosférou samoty jako v nějakém apokalyptickém filmu. Nebyla tam žádná auta, žádný ruch, žádní lidé. Pak vznikají fotografie, které jsem udělal. Člověk má i čas si počkat na správný okamžik, ideální světlo. Byla to fascinující práce. Něco podobného jako na jaře už asi nikdy nezažijeme.
Vyvíjel se váš přístup k té situaci?
Ano. Celý projekt vznikl víceméně náhodou. Když byl vyhlášený nouzový stav, vůbec jsem na to nemyslel. První snímek jsem pořídil ve chvíli, kdy jsem si šel zasportovat. Kromě toho, že rád skáču přes švihadlo, také běhám. Tehdy jsem vyběhl z Karlína na Vítkov a nahoře jsem udělal barevnou fotku se západem slunce. Následně jsem k ní napsal text, který mě spontánně napadl, a dal jsem to na Facebook. Lidem se to líbilo.
Druhý, třetí i čtvrtý den jsem to udělal stejně. A fanoušků přibývalo. Nakonec to nabralo takové dimenze, že jsem cítil povinnost každý den psát. Lidé mi psali, že jim zlepšuji den, dodávám sílu a naději. Všechno bylo opuštěné a zavřené a já jim zprostředkovával, jak to vypadá venku, a nabízel jim jiný pohled na realitu.
Muselo být náročné shánět inspiraci pro každý den…
Základem bylo, abych měl dobrou, výjimečnou fotografii. Pokud ji nemáte, samotný příběh nepomůže. Musí to být dokonalá obrazová a slovní symbióza. Postupem času bylo samozřejmě čím dál tím náročnější hledat a zpracovávat nové příběhy, musel jsem je i důkladně rešeršovat a netušil jsem, jak dlouho bude nouzový stav trvat. Přiznám se, že ke konci jsem už trošku doufal, že skončí dříve. Nakonec trval šedesát šest dní. Některé příběhy byly delší, takže to bylo náročné fyzicky i mentálně.
Ivan Fíla
Jaké typy příběhů čtenáře nejvíce oslovovaly?
Nejvíce fungovaly mé osobní. Příběhy, které byly dojemné a lidské. Velký úspěch měla například má osobní vzpomínka na Václava Havla. Velmi zaujal také příběh mumie matky Elekty na Hradčanech, tragický příběh Vlasty Buriana, švédského premiéra Olofa Palmeho, Che Guevary a mnoha dalších.
V každém případě jsem se snažil vybrat nevšední příběhy a vyprávět je emotivně a poutavě, aby čtenáře zaujaly. Také jsem se soustředil na to, aby mezi sebou měly jakousi vazbu. Jen tak mohly fungovat jako celek.
Vy jste nakonec fotil jen černobíle. Proč?
První tři fotky byly barevné, pak jsem přešel na černobílé. Osiřelost vynikne černobíle mnohem silněji, intenzivněji, působí nadčasově. Vyrostl jsem na černobílé fotografii a pracuji se speciálním programem, díky kterému fotky vypadají, jako by byly z klasické černobílé laboratoře. Černobílá je prostě panenská krása.
Příspěvky jste sdílel prostřednictvím Facebooku. Jak se obecně díváte na sociální sítě?
Mám k nim ambivalentní vztah. Na jednu stranu je nemám moc rád, připadá mi, že tam každý trochu narcisticky prezentuje sám sebe. Pohybujeme se tam ve své vlastní bublině. Do té doby, než jsem začal psát knihy, jsem nebyl velký zastánce sociálních sítí. Až poté, co jsem vydal první román, jsem pochopil, že mohou být velmi užitečné.
Kniha neměla žádnou reklamu, tak jsem byl nucen to dělat sám a zafungovalo to. Sice je to někdy nepříjemné, když člověk propaguje vlastní dílo, ale sociální média mají v tomto ohledu obrovskou sílu.
Ivan Fíla
Vy jste fotografii nejprve studoval a následně jste se jako fotograf i živil. Myslíte, že je dnešní společnost příliš soustředěná na obraz?
Je to něco jiného než za časů, kdy jsem se tím živil. Dnes máme obrazovou přesycenost, právě díky sociálním sítím a internetu. Každý může dělat miliony fotek, není tady žádná selekce, kritická sebereflexe, stala se z nás selfie společnost. Kromě toho jsme doslova přehlceni informacemi. Je někdy velice těžké se v tom orientovat a filtrovat to. V tom je ta doba náročná. Nejsme schopní se soustředit, to vidím často u mladých lidí. Dříve jsme byli zvyklí zaměřit se na jednu věc a dělat ji pořádně. Myslím, že kvalitní práce se může projevit jen tak, když eliminujete vše okolo a dokážete se koncentrovat na to podstatné.
Ještě se vrátím k tomu, na co jsem se ptala na začátku. V současné době se epidemiologická situace zhoršuje. Můžeme se těšit na pokračování vaší publikace?
To rozhodně ne, věci se nemohou opakovat. To, co bylo na jaře, bylo jedinečné a tak to musí zůstat. Odvyprávěl jsem vše, co jsem chtěl v té souvislosti říct a co mi připadalo zajímavé a důležité. Mám i naději, že moje kniha nezestárne a bude jednou unikátním nadčasovým svědkem naší doby a stavu, ve kterém se ocitl celý svět.