Článek
World music už dávno nepředstavuje okrajový žánr, z etnické hudby čerpá i mainstream, což samozřejmě ovlivňuje i samu world music, ve které se stále více prosazují prvky rocku, jazzu i funku a hip hopu. I sami velcí představitelé world music často využívají rockového aranžmá nebo jazzových hráčů a vracejí na scénu v novém hávu jazzrock i art rock, tedy styly, které už mají svůj vrchol za sebou.
World music je díky tomu přístupnější, v rockovém hávu se dají strávit i nezvyklé vokály, či neobvyklé nástroje, protože se objevuje v kontextu známého a familierního.
Fúze kontra kořeny
Tento trend byl jasně patrný u Norky Mari Boine, která potvrdila své pěvecké kvality. Čím střídmější však byl její doprovod, tím silnější bylo její vystoupení. Jakmile doprovodná kapela, mimochodem výtečná, se naplno opřela do svých nástrojů, originalita se vytrácela a rockový doprovod místy převážil na silou hlasu. Zjevení vystřídal vysoký standard bez nějakých velkých překvapení.
Podobné to bylo i v případě Justina Adamse, jenž vystupoval s gambijským zpěvákem Juldechem Caramem, který hrál na jednostrunné housle. Jen recyklovaný art rock vystřídaly ohlasy irské hudby podané s energií a nadhledem punkových The Clash. Adamsova kytara byla příliš dominantní a africké prvky působily jen jako koření. Nemluvě o tom, že jednostrunné housle mají přece jen trochu omezený rejstřík. Jiné to bylo ve chvíli, když Adams kytaru odložil a sáhl po etnickém nástroji. Originalita se okamžitě zvýšila.
I při vystoupení Erika Truffaze s indickou zpěvačkou a tablistou byly nejsilnější okamžiky, v nichž hráli dominantní úlohu Indové a klíčovou roli měl hlas. Jakmile Indka odešla a tablista jen doprovázel Truffaze a jeho pianistu, hudba sklouzávala do idiomu fusion.
I v případě přenesení saharského blues do oblasti moderní funky a djingu, jaké přinášel Malijec Issa Bagayogo, bylo patrné, že africká hudba je přenesena do nového kontextu a přece jen leccos ztrácí ze své originality, i když toto spojení působilo hodně organicky.
Originální Kasai All Stars
Největší zážitek proto nabídli konžstí Kasai All Stars. Ti sice využili kytaru a prstové piano amplifikovali - výsledkem byl nevídaně syrový zvuk, o jakém garážové kapely mohou snít - drželi se však tradičních schémat s repetitivními melodickými linkami kytary a balafonou, podmalovanými prstovým pianem a množstvím nejrůznějších bubnů, zdůrazňujících polyrytmickou stavbu skladeb. Fascinováno bylo i publikum díky tanečním kreacím zpěváků, kteří mísili tradiční kroje se současným oblečením s takovou lehkostí, že bylo patrné, že Kasai nenabízejí petrifikovaný umělý folklór jako soubory za vlády KSČ, ale folklór živoucí a měnící se.
Kasai All Stars jsou největším objevem letošního Respectu. Ostatní soubory sice v kontextu dnešní hudby představují špičku, rockové idiomy v jejich pojetí nepředstavují plesnivějící nudu, ale přece jen nenabízejí tolik nového. I když je jasné, že Mari Boine by se svým projektem rozhodně zazářila na festivalu severského metalu a Adams by zářil mezi soubory irského punku.