REPORTÁŽ: Dva boží zázraky z Kunratic

„Říkáme jim dva zázraky z Kunratic,“ vítá nás správce objektu, jemuž se pár let říkává i Křišťálový chrám, David Sobotka.

Sklář tělem a duší, jenž svůj život spojil se zdejším svatostánkem v době covidové, stejně jako nedaleká sklárna Jiřího Pačinka.

„Pocházím z Nového Boru. Všichni v rodině se motáme kolem skla. Maminka je malířka skla, táta ho foukal, moje žena je sklářka. Já jsem vystudoval umění a sklo. Můj syn je brusič skla, ač to už nedělá. Moje dcera studuje na malířku skla,“ vypočítává s tím, že rodinné kořeny má z maminčiny strany v Proseči nad Nisou a z tátovy na Slovensku. Do Sudet se pak jeho rodiče nastěhovali po odsunu Němců.

„Maminka byla první, kdo se věnoval sklu. Dědeček z tátovy strany zase zakládal v pohraničí sady. Táta se narodil v Zákupech, na zámku,“ pokračuje s tím, že k dosídlenému kraji vždy cítili respekt, stejně tak si vážil těch, již po 2. světové válce z Kunratic museli odejít, Němců: „Dějiny se prolínají. Všichni Češi nebyli hrdinové, všichni Němci nebyli nacisté.“

Krátkým návratem do historie mi vysvětlí motivaci, proč se před časem rozhodl stát se správcem kunratického kostela: „Vše začalo za pandemie. Jak se říká, skláři neměli do čeho fouknout a řešili jsme, co dál. Jako kluci z Kunratic, byť ateisté, jsme taky vnímali, jak nedaleký kostel chátrá, napadlo nás to změnit.“

Sklárna Jiřího Pačinka, v níž pracuje, stojí jen pár metrů od stále funkčního svatostánku. Napadlo je proto oslovit majitele, církev, zda by se o něj mohli starat a udělat v něm galerii svých výrobků.

Dohoda byla poměrně rychlá. Ostatně zdejší farář Rudolf Repka spravuje podobných kostelů hned několik a udržet jejich funkčnost není zrovna plán, který se dá splnit v jednom člověku…

Souhlasil tedy téměř hned. „Je to, jak s oblibou říkávám, osvícený muž,“ konstatuje Sobotka. S nadšením sklářů po skončení pandemie přišlo otevření kostela návštěvníkům. Kochat se tu teď mohou nejen tradiční sakrální výzdobou, ale i unikátními novými kousky.

„Ročně nás navštíví tisíce lidí. Vstupné necháváme dobrovolné, ovšem díky jejich příspěvkům se vybralo přes 600 tisíc korun. Opravíme z nich věž, která je v havarijním stavu,“ uvádí správce.

K největším kostelním lákadlům patří vedle skla již zmíněné dva zázraky. Jako první se našel boží hrob starý kolem 150 let. Němečtí farníci ho zaplatili z příspěvků, které mezi sebou vybrali.

Po jejich odsunu se na něj zapomnělo. I proto, že před odchodem památku rozdělili na dvě části a „schovali“ je. „Spodní zůstala v kostelní lodi. Přikryla ji látka, stála na ní těžká socha. Horní část kdosi po 2. světové válce ukryl pod schody, jež se příliš nevyužívaly,“ popisuje Sobotka.

Dodá, že v době, kdy se hrob (znovu) našel, byl v Česku teprve desátým svého druhu: „Pan farář ho objevil před Velikonoci, v roce 2021. Šel po schodech a zjistil, že je dole jakási skříň. Posvítil do ní mobilem a všechny ty perličky, korálky, kterých je zhruba tři tisíce, se rozsvítily.“

Dovysvětlí mi, že zdejší hrob vyrobila olomoucká firma Zbitek a synové specializující se na průsvitné mozaiky, objekty… Vycházela tím vstříc tehdejší poptávce věřících spojené s renesancí katolictví během 19. století.

Zmíní, že kunratický hrob znázorňuje klasický velikonoční výjev s dvěma anděly. Vyjíždí z něj archa úmluvy. „Vždy po svátcích se zasouvala dovnitř a hrob se zavřel dveřmi. My ho máme ale vystavený celoročně,“ říká a doplní, že na to, o co jde, museli všichni přijít během napínavého pátrání v kronikách a archívech.

„Když jsem před čtyřmi lety prvně přišel do kostela, ptal se mě pan farář jako skláře, co by to mohlo být. Reagoval jsem: to je neskutečné, to jsem v životě neviděl… Pozoruhodné je, že je hrob v původním stavu. Nevypadl ani jeden korálek. Stačilo vše jen oprášit od pavučin a byl znovu krásný,“ popisuje před velmi zachovalým objektem.

Během rešerší se o něm následně mimo jiné zjistilo, že si ho farníci pořídili přes obchodníka z Vídně za 274 zlatých (zhruba roční plat úředníka, dle Národní knihovny ČR - pozn. red.). Zmínka je vepsaná v místní německy psané kronice, která se kostelu věnuje opakovaně. Asi není divu, od začátku vznikal jako „taková akce zet“. Vždy, když se vybraly nějaké peníze, tak se budovalo.

K „ozdobám“, které koupili farníci mezi prvními, patří rovněž vzácné vitrážové okno s božím okem uprostřed. Vyrobil ho Richard Schlein v Hrádku nad Nisou zhruba před 150 lety.

V posledních desetiletích ale o něm (skoro) nikdo nevěděl. To, že ve zdi kdysi bylo, prozrazovaly jen praskliny.

„Když se nedávno udělalo lešení kvůli opravě oltáře, napadl ho červotoč, využili jsme je k průzkumu. A tak jsme 31. srpna v osm hodin ráno vylezli nahoru a začali odkrývat druhý kunratický zázrak,“ líčí Sobotka.

Za cihlami nadšenci našli krásné, hodně poškozené vitrážové okno. Nyní o ně pečuje Zdeněk Kudláček, který mimo jiné opravuje vitráže Mikoláše Alše z pražského Průmyslového paláce.

„Musí projít renovací. Když jsme ho objevili, ukázalo se, že někdo o něm přece jen věděl. Přišel za námi jeden místní a řekl: víte, proč bylo okno zazděné? Protože kamarád, když jsem byl malý, do něj neustále házel kameny. Tak ho radši nechal pan farář před padesáti, šedesáti lety zazdít… A skutečně, ty prolákliny od kamenů byste na něm stále našla,“ říká Sobotka s tím, že na původní místo, nad oltář svatého Petra a Pavla, se v plné kráse vrátí o Velikonocích.

K těm, kdo mívá z podobných nálezů největší radost, patřívají podle něj němečtí rodáci. Do Kunratic jezdívají pravidelně v září. Jejich první kroky pak neomylně vedou právě do kostela. Vzpomínají tam na ty, kteří nežijí a kteří zdejší krajinu po staletí obhospodařovali.

Svatostánek stále zdobí i další předměty, které kdysi jejich předci pořídili ze svých darů. Jde mimo jiné o obrazy malované na plechy zhotovené odbornou firmou v Rychnově nad Nisou. Původní výzdobu pak harmonicky „dolaďují“ mnohem mladší, skleněné kousky z nedaleké sklárny.

Galerie fungující od konce pandemie dala kostelu i nový název Křišťálový chrám. I díky ní nebude dále chátrat.

„O tom, abyste se chtěla starat o něco tak krásného, nerozhoduje, zda (ne)jste věřící, ale vaše nadšení. Vše děláme kvůli našemu dobrému pocitu. Navíc, kdo jiný má tak krásné, velké výstavní prostory?“ uzavírá se smíchem Sobotka.