Článek
Jste nervózní?
Ne, proč?
Spočítal jste si, kolik let a dnů jste si za dvacet let odseděl v českých věznicích?
Ne, nikdy.
Ve filmu říkáte, že jste vykradl na sedmdesát bytů. Co se člověku při tom honí hlavou? Myslí na ty okradené? Neříká si třeba – dobře jim tak?
Většinou jsem chodil najisto, vykrádal ty, co jsem znal, protože jsem věděl, že mají peníze. V tu chvíli myslíte jenom na prachy a nepřemýšlíte nad ničím jiným. Ale nikdo mi nemůže přišít, že bych třeba vybral nějakou babičku na sídlišti. Nechodil jsem naslepo do neznámých kvartýrů, kde by byly starý báby, co mají třeba bypass. Nikomu jsem neublížil.
Litoval jste někdy?
Jsou chvíle, kdy jo. Ale to je stejný, když vrazi po deseti letech v lochu řeknou, že něčeho litujou. Jenže tehdy mysleli jen sami na sebe. Nelituju, všechnu vinu beru na sebe.
Za kolik dovedete vyžít za měsíc?
Řekněme, dá se za padesát tisíc měsíčně, abych měl kde bydlet, měl nějakou babu. Výhoda lidí, kteří mají svou domácnost, manželky, děti, je, že hodně ušetří. Jakmile nemáte vlastní byt, rozhodně nevyžijete s deseti tácy.
Dovedete si tolik legálně vydělat?
Normálně beru tak dvacet tisíc legálně a zbytek peněz si půjčuju. Už takhle dlužím asi polovině města, státu visím asi tři milióny.
Myslíte, že to splatíte?
Ne a ani se o to nebudu pokoušet...
Kolik vás bývá na pokojích ve věznicích? Po kolika se sedí?
Ve Valdicích až po deseti dvanácti. Není to nic moc, nemáte ani televizi, ale dá se. Mně to problém nikdy nedělalo.
Zdají se vězňům odlišné sny?
Zpočátku možná, nováčkovi se snívá například o svobodě. Ale po nějaký době si zvykne každý. Spíte normálně.
Jací jsou kriminálníci za mřížemi? Lze si mezi nimi najít přátele na celý život?
Jasně. Všichni kamarádi, co mám, jsou z kriminálu. Tam se hned pozná, co je kdo zač, co od koho můžete čekat. Nikdo vás nepodtrhne. Zato na svobodě je to složitější, jeden často neví, na čem je. Druzí vám něco namluvěj, ale hned za rohem vás shoděj.
Teď budete chvíli slavný. Poznávají vás lidé na ulici? Nemáte z toho obavy?
Ne. Není to pro mě nijak rozhodující, ale stává se, že mě poznávají. V Praze mě dneska několik kolemjdoucích pozdravilo. Řekli mi, že už viděli náš film.
A co holky?
Bez problémů. Potkávám normální baby, jednou za tejden, za čtrnáct dní. Já jsem s nima nikdy problém neměl.
Film uvidí možná i vaši rodiče. Mohou vás díky němu lépe pochopit?
Tátovi toho o sobě radši moc neříkám, nakonec on má svůj život a nestará se o mě. Jen občas spolu zajdeme na pivo. A máma mě určitě nepochopí. Nikdo z rodičů mě nepochopí. Tohle je jenom film – ne život. Dokument je, jako když ženská předstírá orgasmus. Promítá se do něj názor člověka, který ho točí a nechá vyniknout právě to, co si on sám myslí. Skutečnost je mnohdy složitější.
Co bude s vámi dál?
Nevím. Uvidíme. Žiju ze dne na den. Snažil jsem se chodit do práce, ale to fakt nešlo. Makal jsem sedm měsíců, každý den, i šestnáct hodin v kuse. Ale na daních jsem odvedl sedmdesát dva tisíc – a to jsem měl pár tisícovek měsíčně.
