Článek
Minimálně v případě téhle přehlídky, přístupné do 27. května, to není pravda. Když procházíte mnoha sály prostoru HYB4 pražského Kampusu Hybernská a sledujete rozmanitost přístupů, myšlenek a uměleckých technik, nelze než uznat, že na tomto místě nemá nuda šanci.
Na úvod svítí dva panely s nápisy Umění = Kapitál a Umění je lepší než nic. Oba jsou aktuální ažaž vzhledem ke zhoršující se finanční situaci napříč kulturními obory.
Svou výpověď o současném umění, obrazy, kresby, instalace, objekty nebo video, prezentují silná jména: namátkou Krištof Kintera, Jakub Špaňhel, Milena Dopitová, Petr Pastrňák, Pavla Sceranková, Paulina Skavová, Štefan Tóth nebo Kateřina Vincourová.
„Profesor Knížák měl vždy specifický přístup pedagoga. Různými protiúkony mě vedl k tomu, co bych možná nikdy v sobě nemohl najít. Byl přirozeně velmi náročný,“ říká Štefan Tóth, Knížákův student v letech 2001 až 2007, který u něj později působil jako doktorand.
„Znal dílo, ale chtěl jít proti proudu. Měl vždy vysoké nároky na vzdělanost. Jakékoli teoretické zkoušky na Akademii měli studenti intermediální školy s nejlepšími výsledky,“ dodává autor jednoho výrazného obrazu. Dal mu název Po Rembrandtovi č. 5.
Štefan Tóth s jedním ze svých obrazů z cyklu After Rembrandt, tedy Po Rembrandtovi
„Spousta lidí ten Rembrandtův originál viděla v Národní galerii. Zajímal jsem se o to, jestli je staromistrovská technika stále aktuální, protože cokoli je historické nebo historizující, je často odmítáno, ale zároveň mí současníci mají rádi staré věci a obklopují se jimi,“ popisuje svůj přístup v reinterpretaci slavného Učence v pracovně z roku 1634.
A čím je „jeho Rembrandt“ jiný? „Je to obraz číslo 5 z ucelené série, takže je vidět určitý vývoj. Je to Rembrandt kubizující, možná dekorativní. Barevnost toho terče odkazuje ke glóbu, který je v originále,“ odpovídá.
Knížák svůj ateliér definoval jako volný pohyb mezi médii. Od roku 1990 ho vedl dvacet pět let.
Pro studium bylo podstatnější hledání souvislostí než samotná produkce děl. Své studenty vyzýval k tomu, aby dělali chyby a naráželi na své vlastní hranice. Záleželo mu na tom, aby mladí autoři neuvízli ve stereotypech.
Příkladem takové výchovy jsou rozměrné plátno od Jakuba Špaňhela, na němž rozmáchlou malbou zachytil svatého Jana Nepomuckého, trojice brouků hovniválů s přípiskem Havel či stalagmit ze zářivkových trubic, připomínající raketu zapíchnutou v zemi.
