Regina Rázlová o své roli ve snímku Tancuj Matyldo: Netočili jsme billboard, ale pravdu

Není to, že film je spojován s důsledky Alzheimerovy choroby, trochu nešťastné?

Možná, protože o téhle hrozbě nechce nikdo slyšet, natož se na ni dívat. Všichni se bojíme, abychom nedopadli jako Matylda. Jenže my jsme netočili diagnózu ani zdravotní osvětu, ale svébytné umělecké dílo o lidských vztazích.

Co vás na námětu Petra Slavíka zaujalo?

Už když mi ten příběh vyprávěl, zdál se mi úžasný. U scénáře jsem si i pobrečela. Paradoxně mi nebylo líto jen Matyldy, ale všech. Dojímá mě, jak syn s vnukem ustáli a vybojovali svůj vztah nejen k ní, ale k sobě navzájem. To se mi na příběhu líbí možná ze všeho nejvíc.

Matylda není jen umírající chudinka, kterou lze litovat, dokáže být i zlá a soužití s ní není snadné.

Nemoc ji nutí jednat tak, že to vyvolává pocit, že je zlá. Jenže ona už stojí mimo kategorie dobra a zla. Její svět se zúžil na biologický pud, který ji nutí přežít a kdy nás příroda už zbavuje ohledů a emocí.

Máte s tím i osobní zkušenost?

Když jsem se před lety starala o manžela v posledním stadiu rakoviny, také jsem ho odmítla kamkoli odložit, ale vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Trvalo to dva roky a posledních šest měsíců bylo hodně zlých. Do toho mi začala odcházet maminka, ale na úplně jiném místě, takže jsem pendlovala mezi dvěma milovanými ležáky. Kdo to nezažil, nic o tom neví.

Ale přitom tohle prožívá dnes a denně mnoho rodin a musejí se s tím vyrovnat. Film Tancuj Matyldo ukazuje, že to lze dokázat, i když je to příšerně těžké.

Ztěžuje to fakt, že dnes už spolu nežijí vícegenerační rodiny?

Určitě. Dřív žili děti, rodiče i prarodiče pod jednou střechou a naučili se přirozeně vnímat stáří, ctít jeho bláhovost, starat se o ně. Jít nakrmit dědečka bylo stejně normální jako krmit malé dítě. Tuhle přirozenou empatii jsme ztratili.

Navíc s tím, jak se prodlužuje lidský věk, je normální, že se o své rodiče nebo prarodiče starají lidé, kteří jsou buď pracovně vytížení, anebo by už sami potřebovali péči a síly jim rychle ubývají. A o tom všem náš film také je.

Jaké publikum byste ráda v kině na Matyldě viděla?

Není to film jen pro staré a nejstarší. Mohl by zaujmout lidi ve věku pětačtyřicet plus, kteří se s těmito problémy už konfrontují. Ale moc ráda bych viděla v sále i mladé, i když si nedělám iluze, že by to byl pro ně trhák. Ale může jim být blízká postava vnuka Pavla, který skrze svůj vztah k Matyldě řeší životní problémy, ujasňuje si hodnoty i vztah s dominantním otcem.

Dominantní je i Matylda. A dominantní matky, to je vaše parketa, kterou jste předvedla už ve filmu Žáby bez jazyka režisérky Miry Fornay.

Obě jsou takzvané dominantní matky. Aby nebyly, vždyť se starají samy o své děti. To se lehce hodnotí z dálky, ale děti a matky vědí, že to žádná legrace není. A to ani ve filmech, které se zabývají rodinnými vztahy, ať už je to soužití generací, anebo domácí násilí, což jsou velmi aktuální témata, ukázaná navíc na reálném životě.

Jeden z mých známých mě po těchto filmech nazval královnou záporných rolí. Takže co bych měla hrát po Matyldě? Lady Macbeth? Asi bych ji teď dokázala pochopit a možná mít i ráda. Nejsou to postavy pro diváky tak atraktivní jako ty ze zábavné komedie. Jsme nastavení tak, že se raději díváme na rozsvícená náměstí než do temných oken činžáků. Zvláště v tomto čase. Ale náš film není jen temný, obsahuje i dost humoru. Je to tragikomedie, kde se lidi sice smíchy neplácají do stehen, ale humor jim přístup k vážnému tématu usnadňuje.

Kamera Martina Štrby zabírá tváře herců ve velkém detailu, kdy se jen mimikou a očima sdělují podstatné věci o prožitku postav. Bylo to pro vás náročné?

Náročný je způsob, jak se tyhle scény natáčejí. Máme dnes sice dokonalé digitální technologie, ale přesto se nejdřív točí celek, a pak detail zprava, zleva, což trvá dlouho a herce to vystavuje vyčerpávající nutnosti udržet po celý čas velké emocionální napětí a koncentraci. Ale stojí to za to, protože tyto záběry činí film jedinečným a diváci se tak lépe naladí na pocity postav.

Na vašem hereckém výkonu oceňuji i odvahu ukázat odvrácenou tvář stáří, nelichotivou a ošklivou…

Ale to je přece nutné. Pod vlivem mediálních tlaků jsme v sobě zadupali schopnost vnímat stáří jako naši přirozenou součást a neustále se vymezujeme jen jako mladí, krásní a úspěšní. Ošklivé stáří nevypadá na billboardu příjemně. Jenže my jsme netočili billboard, ale pravdu. Chtěla jsem do té ošklivosti jít.

Pomohly mi líčení a kostýmy. Význam vnější charakterizace postavy jsem si odnesla od staré herecké gardy Národního divadla, kdy tihle mistři od počátku hledali výraz postavy nejen skrze chůzi, gesta, ale i kostým. Pamatuju si Josefa Kemra, který už na čtenou zkoušku nové hry přišel ve velmi umolousané čepici a tvrdil, že právě takovou jeho postava nosí.

K přesvědčivému ztvárnění role, jakou je Matylda, musí herec sáhnout hluboko do svých zkušeností. Ne že byste neměla z čeho čerpat, váš život nebyl jen procházkou růžovým sadem. Co to dělá s psychikou?

Otvírala jsem Pandořinu skříňku, kterou jsem otvírat nechtěla. Když jsem učila herectví na DAMU, říkala jsem studentům, že každý v sobě takovou skříňku má a jsou v ní uložené věci, které by nikdy neměl vypouštět ven, protože jsou smrtící jako ebola nebo mor. Ale v takovémto případě ji otevřít musí.

Problém je v tom, že to není jednorázová záležitost, ale člověk s tím morem žije několik týdnů nebo měsíců. A to vás strašně stravuje. O zlu se nedá vyprávět zdálky, aniž by se vás velmi osobně nedotklo.

Jak to zvládala vaše rodina?

Mé děti, vnuci a vnučky vědí, že jsem herečka, a upínají se k datu premiéry. Do té doby mě šanují, ale pak nemilosrdně vyžadují návrat té jejich matky a babičky. Schránku se zlem je třeba opět pevně zamknout a nejlépe zakopat do skály.

Jaké máte na film ohlasy od diváků?

Velmi příjemné. Píšou nebo volají mi i kolegové, což se mi nikdy dřív nestávalo. Tento týden jsem zažila úžasnou příhodu. Potřebovala jsem před představením narychlo zubařský zákrok, navíc v neděli. A lékař, jehož se nakonec podařilo sehnat a který byl ochoten mi pomoci, mě místo honoráře požádal, jestli bych mu nepodepsala lístky z kina. Byli na Matyldě s manželkou a hodně je zasáhla.

Něco takového jsem ještě nikdy nezažila a uvádí mě to do rozpaků i nadšení. Snad jsem mu v rozčilení ani pořádně nepoděkovala, tak mě to překvapilo. Byl to mladý člověk a jsem šťastná, že film může tak zapůsobit. Děkuji.

Vedle filmu nezanedbáváte i divadlo. Co děláte?

Divadlo miluju, dokonce i to velké, klasické, s pozlacenými portály. Těší mě, že můžu hrát na nádherném jevišti vinohradského divadla, kde začnu v lednu zkoušet velkou roli ve hře Srpen v zemi indiánů. A druhý večer se dělit o Ditrichovou s diváky v intimním prostředí Divadla Ungelt.

Moc se těším v létě na Karlštejn, kde hrajeme už devět let muzikál Noc na Karlštejně. To místo má obrovskou magii, procházíte na něm branou, kudy před vámi procházel i Karel IV. Nabije vás to úžasnou energií. Dávají nám ji i diváci, kteří znají muzikál slovo od slova a občas nám i napovídají. To jsou krásné zážitky.

Mám v genech touhu vyprávět příběhy, které lidstvo provázejí už od pravěku a stmelují lidské společenství. Myslím, že to všichni potřebujeme, zvláště v téhle nelehké době.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina