Ředitelka varhanního festivalu Irena Chřibková: Na světě nejsou dvoje stejné varhany

Do baziliky sv. Jakuba jsem nastoupila jako varhanice v roce 1991, v době, kdy tam ještě působil i Jiří Ropek. Tehdy se konaly takřka ve všech pražských kostelech koncerty klasické hudby s převážně stále se opakujícím repertoárem, tedy určené spíše pro unavené turisty. Po revoluci zanikly Varhanní pondělky v pražském Rudolfinu, a tudíž jsme nikde v Praze nemohli slyšet hrát zahraničního varhaníka.

Řekla jsem si proto, že by stálo za to v bazilice sv. Jakuba, která má největší varhany v Čechách, zkusit uspořádat Mezinárodní varhanní festival. Má myšlenka se setkala s pochopením u představeného kláštera minoritů pátera Oldřicha Prachaře, který sám vymyslel název Audite organum – Poslouchejte varhany.

Ano, všichni koncertují v bazilice sv. Jakuba. Během roku jsou v ní i další cykly duchovní hudby, například Velikonoční koncerty, Svatojakubský podzim a Vánoční koncerty, na nichž lze slyšet většinou varhany ve spojení s dalšími nástroji či lidskými hlasy.

Mezinárodní varhanní festival je však přehlídka světového varhanního umění na sólových recitálech. Jen výjimečně uvádíme koncerty se sborem či orchestrem.

Zcela nepřehlédnutelným skvostem je jejich prospekt, který vévodí na západním kůru. Samotný nástroj je unikát. V roce 1705 je po velké požáru kostela postavil Abrahám Starck z Lokte. Původně to byl nástroj barokní s šestadvaceti rejstříky.

S nástupem dalších hudebních stylů se měnil i hudební vkus, vznikaly nové kompozice a k varhanám přicházely nové osobnosti. Postupně se upravovaly a rekonstruovaly až do současné podoby.

Dnes na ně lze hrát repertoár všech stylových období od baroka až po romantismus. Mají 8277 píšťal a jejich zvuk můžeme přirovnat ke zvuku symfonického orchestru se všemi nástroji.

Z devětadevadesáti procent to jsou hudebníci, kteří pravidelně působí v kostele, v němž hrají při bohoslužbách. Varhany jsou nerozlučně spjaty s prostorem chrámu. Na jejich výsledném zvuku má velký podíl akustika.

Na světě nejsou dvoje stejné varhany. Každý účastník našeho festivalu tudíž přijíždí den nebo dva předem a s naším nástrojem se musí seznámit tak, aby spolu na koncertě tvořili partnerskou dvojici v dialogu.

Například Olivier Latry, Jean-Pierre Leguay a Yves Castagnet, titulární varhaníci z Notre Dame v Paříži. Největší hvězdou ale byla Francouzka Marie-Claire Alainová, dáma, která čtyřikrát za svůj život nahrála kompletní dílo Johanna Sebastiana Bacha.

Na našem festivalu vystoupila ve svých jednaosmdesáti letech. Tři dny předem zkoušela a hrála na naše varhany a výsledkem byl nezapomenutelný zážitek, který jsme vydali i na albu. V roce 2013 ve věku osmdesáti šesti let bohužel zemřela. Její domovský kostel je kousek za Paříží, v Saint-Germain-en-Laye.

Všechny festivalové koncerty nesou punc originality každého umělce, který vytvořil svůj program šitý na míru našim varhanám. První koncert odehraje David Cassan z Francie. Je to naprosto špičkový varhaník. Již před dvěma lety svým uměním doslova uhranul celé publikum.

Velkým talentem je Karol Mossakowski. Před lety zvítězil v soutěži Pražského jara. Je to Polák, který žije v Paříži, kde je vysoce hodnocen.

Rakušan Johannes Zeinler je vítězem několika prestižních mezinárodních varhanních soutěží, a tak všichni tři mají budoucnost před sebou. Mezi velké talenty počítám i naše domácí varhaníky Přemysla Kšicu a Ivanu Michalovičovou, kteří představují vyspělou českou varhanní školu.

Každého na tomto světě přitahuje něco jiného. Varhany jsem si vybrala již jako desetileté dítě a doposud mě nepřestaly bavit a zajímat. Zřejmě je to osudové. Hrát na varhany je i tak trochu dobrodružství, protože každý nástroj je jiný a odehrát na něm tak, jak si to ideálně představujete, je výzva.

Několikrát jsem hrála na úžasný nástroj Johanna Andrease Silbermanna z doby baroka v protestantském kostele v Basileji ve Švýcarsku. Nikdy na něj nezapomenu, jako by mi při hře zněly pod rukama lidské hlasy. Mimochodem, Silbermann stavěl nástroje i pro Johanna Sebastiana Bacha.

Samozřejmě mám krásné vzpomínky na koncerty ve francouzských katedrálách v Paříži, Bordeaux, Chartres, Orléans, Auxerre a dalších, nebo v dalekém Japonsku, islandském Reykjaviku nebo v amfiteátru v San Diegu, kde jsem hrála spolu se zpěvem ptáků a přistávajících letadel.

Vždycky jsem byla ráda za každou koncertní nabídku. Všechny mě posunuly dál a byly v mnoha ohledech poučné.

Vznikají neustále. Ivana Michalovičová zahraje 10. září na festivalu ve světové premiéře skladbu Lukáše Hurníka. Jan Hora zase přednese 27. srpna novinku z pera Jiřího Temla.

Samozřejmě. Na Mezinárodním varhanním festivalu jsme představili v premiéře jeho Biblické tance pro varhany a dva tanečníky. Bylo to na prvním ročníku, 19. září 1996. Pamatuji si na to velice živě a přesně. Jezdila jsem také často hrát do slovinské Ljublaně, kde jsem hrála v premiéře několik Ebenových varhanních cyklů.

Nenapsala. Ráda hraji úplné novinky, ale sama nekomponuji. Musím se však přiznat, že když se žijícím autorem chystám premiéru jeho díla, diskutujeme a já se v podstatě stávám jakýmsi spolutvůrcem. Bavíme se o dynamice, barvách, tempech, obsahu díla a podobně.

Třeba Jiří Teml je v tomto smyslu velmi hodným skladatelem, který dává svému interpretovi velkou volnost. To mi zcela vyhovuje. Jiní autoři mají třeba jasnější představu, které se musím držet. Ale vždy je to krásná tvůrčí práce, ze které vyjde radostný výsledek.

Každý z nás vnímá hudbu jinak, po svém. Možná je to naše osobní komunikace s Bohem.