Článek
Proč jste se zúčastnila konkurzu na post ředitelky Národní galerie Praha?
Z několika lákavých důvodů, z nichž každý pro mě byl zajímavý sám o sobě. Obzvlášť mě přitahovala rozmanitost a kvalita sbírky Národní galerie Praha. Navíc má generace od doby, kdy se Česká republika, Polsko a Maďarsko staly v roce 2004 součástí Evropské unie, aktivně zkoumá její ideje.
Nějaký čas jsem žila ve Velké Británii a vědomě jsem učinila rozhodnutí vrátit se do Polska a pracovat na několika zásadních projektech v muzejním sektoru. Porovnání zkušeností ze staré a nové Evropy je důležitou součástí mého vnímání toho, co znamená být Evropan.
Dnes už vím, že hledání společných jmenovatelů a současné oceňování rozdílů mezi evropskými zeměmi je proces, který by neměl nikdy skončit. Přispívat k tomuto procesu je něco, co jsem si vždy přála, ale nikdy mě nenapadlo, že bych mohla mít možnost tak činit právě v České republice.
Podmínky přijímacího řízení však byly otevřené všem profesionálům bez ohledu na národnost. V neposlední řadě jsem viděla, že výběrové řízení je vypsané důkladně a že bych, díky své zkušenosti s prací pro muzea s rozličnými sbírkami, mohla uspět.
Vaši soupeři ve finále konkurzu, Marek Pokorný a Jiří Fajt, nevyhráli, protože neměli dostatečně silný mandát. Cítíte vy ten svůj dostatečně velký?
To je spíš otázka pro členy výběrové komise a ministerstvo kultury. Je pro mě obtížné shrnout deset let práce na kulturních projektech a v managementu institucí a vysvětlit, proč jsem se cítila sebejistě.
Nikdy jsem o síle svého mandátu nepřemýšlela. Jediná otázka, kterou si kladu, je, co a jak mohu opravdu změnit.
Budete v nějakém ohledu s Pokorným a Fajtem spolupracovat?
Jsem si jistá, že se naše cesty setkají. Kurátorem poslední výstavy, kterou jsem měla na starosti ve Slezském muzeu v Katovicích a jež pro mě byla obzvlášť důležitá, byl právě Marek Pokorný.
Hovoříte česky?
V psaném textu rozumím téměř všemu a většinou i mluvenému slovu. Učím se česky se dvěma skvělými učiteli. Jsem si jistá, že časem budu česky i mluvit. Nicméně moji kolegové v Národní galerii chtějí naopak procvičovat svou angličtinu. To je něco, co jsem nečekala, ale je to milé.
Jaká je vaše znalost českého umění?
Nejsem na ně odborník, ale hodlám se za pochodu učit všechno, co budu potřebovat. Stejně tak jsem nebyla odborník na historii polských Židů, ale to mi nezabránilo se stát generální ředitelkou stálé výstavy Muzea dějin polských Židů.
Už jste se seznámila se stavem Národní galerie?
Ano, již mám za sebou několik schůzek a některé další mě čekají. Poznávám instituci krok po kroku. Zda budou nějaké organizační změny, plánuji týmu a veřejnosti odhalit v březnu 2021. Už ve třetím lednovém týdnu ovšem představím program pro příští rok. Stojí za zmínku, že největší muzea a galerie pracují ve tříletém nebo minimálně dvouletém cyklu. A tak program na příští rok bude navazovat na ten stávající.
Co vás v Národní galerii potěšilo a co zklamalo?
Ochota a připravenost přijmout změny mě doopravdy těší. A nezklamalo mě zatím nic.
Chystáte se udělat v Národní galerii Praha personální změny?
Jsem velký zastánce toho, že v muzeích a galeriích mají zaměstnanci pracovat dlouhodobě. Pro dlouhodobý vývoj instituce je to velmi prospěšné.
Národní galerie je podle řady odborníků podfinancovaná. Kde budete pro její chod shánět další peníze?
V tuhle chvíli je velmi těžké předpovědět dopad pandemie na naši ekonomiku, takže uvidíme. Ministr Zaorálek mi nicméně potvrdil, že v příštím roce nepřijdou škrty, což je skvělá zpráva.
Na co se v Národní galerii zaměříte především?
Musím vést proces aktualizace mise a dát týmu jasnější směr ohledně budoucího programu. Také budou v nejbližší době vypracovány plány na kapitálové investice do Veletržního paláce nebo alternativní plán na stavbu nového sídla, stejně jako plán na stavbu nového pracoviště pro konzervaci, digitalizaci a skladování.
Přestěhujete se kvůli práci do Prahy?
Samozřejmě. Věřím, že je nezbytné žít ve společnosti, jež galerii vybudovala a pro niž existuje.
Může se vám hodit na Firmy.cz: