Článek
Letos proběhne pětatřicátý ročník a vy slavíte šedesátiny. Máte to hezky propojené.
Ano, a myslím, že to jde dobře k sobě. Na své narozeninové párty jsem měla asi nejvíc umělců v celém svém životě. Svědčí to o tom, že se mi daří partnerství s uměleckým světem prohlubovat.
Je to pro mě důležité, protože poslání mého života je vytvářet podmínky pro tanec, přinášet inspiraci a přivážet k nám lidi, se kterými můžeme spolupracovat. Tedy vynikající umělce, kteří vždycky nesou novou zkušenost.
Když jsem si pročítala váš životopis, přišlo mi, že vás k tanci přivedla náhoda. Je to tak?
Ano, všechno byla náhoda. Na vysoké škole jsem chtěla studovat jazykovědu, filologii, ale nevzali mě. Skončila jsem v cestovním ruchu, pak na ekonomce. Uvědomovala jsem si, že to není svět pro mě, ale došlo mi, že se mi to hodí do života. Teď se starám o příjezdy a odjezdy umělců v celém světě, takže to byla vlastně skvělá praxe.
Když jsem se dostala na Akademii múzických umění, říkala jsem si, že to své hobby přetavím v něco, co bych mohla v životě dělat. Teď si toho vážím, protože myslím, že když děláte práci, která vás naplňuje a baví, posouvá vás to dopředu.
Bylo těžké vrátit se po dvou covidových letech s festivalem do zajetých kolejí?
Bylo to strašně těžké, protože se předtím řada věcí odkládala. Doznívání covidových roků je na festivalové přípravě stále znát. Hodně přetěžuje organizační tým, někdy mám výčitky, jestli toho není přece jenom moc. Mou snahou je, aby se všechno během letošního roku stabilizovalo, abychom začali dodržovat běžné harmonogramy a vrátili se ke strategickému střednědobému plánování. A abychom už viděli až za horizont mého odchodu do důchodu.
Jste vtipná. Ten asi úplně v plánu nemáte, že?
Uvidíme.
Dva roky byla na festivalu menší zahraniční účast, ale letošní ročník už je zase plný světových umělců.
Byla velká škoda, když byla povolená padesátiprocentní kapacita, protože zájem byl násobně vyšší. Hodně jsme sázeli na domácí umělce. Myslím si, že to bylo dobře, a pokračujeme v tom. Ale vracíme se k pestrosti zahraniční scény. Zároveň však musíme myslet na diváky, na to, co si mohou dovolit, kolik představení jsou během června schopni finančně utáhnout. Proto jsme nezvyšovali ceny vstupného. Je to riskantní, ale věříme, že nás solidní dotační systém, který letos ministerstvo kultury zlepšilo, podrží.
Slyší zahraniční tanečníci na značku Tanec Praha?
Ano, je pro ně dokonce prestiž přijet. Máme stovky nabídek, umělci chtějí přijet a mnozí si přejí se vracet. Myslím, že naše renomé nevychází jen z toho, že děláme dramaturgicky kvalitní festival, ale také z toho, jak se o umělce staráme. Věnujeme jim obrovskou péči a pozornost, vycházíme jim vstříc a vztahy mezi námi a jimi jsou nadstandardní.
Kdo se letos na festival vrací?
Silvia Gribaudiová z Itálie, která u nás uvede světovou premiéru. Vrátí se i Peeping Tom, belgický soubor, který u nás byl před deseti lety a úplně zbořil představy o tom, co může fyzické divadlo dokázat s velkou scénografií, s divadelními elementy. Mou srdeční záležitostí je irská umělkyně Oona Dohertyová, přijede i Yasmeen Godderová, která je ikonou izraelské scény. Všechno jsou to zajímavé, originální osobnosti.
Těší mě také, že jsme díky Národnímu plánu obnovy mohli vyslat naše tanečníky na tvůrčí pobyt do Ria de Janeira. Teď přijedou Brazilci k nám a projekt tu dokončí.
Yvona Kreuzmannová
Jak naši tanečníci reagovali na úplně odlišné pojetí tance?
Byli nadšení. Krásné bylo, že si choreografka Flávia Tápiasová vybrala i tři Ukrajinky, které jsou tady se statusem uprchlic. Pro ně to byl životní zážitek a já doufám, že spolupráce bude pokračovat. Společné představení diváci uvidí na festivalu Tanec Praha ve světové premiéře v Broumově. Následně v Praze, Brně, Českých Budějovicích a v Liberci.
Vás choreografie nelákala?
Pochopila jsem, že jsem člověk, který myslí hodně sofistikovaně. Moc přemýšlím o všech aspektech toho, co dělám. Snažím se domýšlet detaily, i když používám intuici. Podle mě však musí choreograf létat tři metry nad zemí s hlavou v oblacích, aby vytvořil něco geniálního. A na to jsem moc velký pragmatik.
To se nedá popsat, to musíte zažít. Co tohle letošní festivalové heslo znamená?
Přesně vystihuje fakt, že i kdybyste se tisíckrát snažili tanec popsat, nikdy nevyvoláte stejné pocity a emoce, jako když ho vidíte naživo.
Na co z uplynulých ročníků Tance Praha nejraději vzpomínáte?
Byly zlomové momenty, při nichž jsem ucítila, že se nám daří nabourávat konzervativní svět obecenstva, které bylo zvyklé pouze na balet nebo folklor. V devadesátých letech to byl dlouhý proces a dařilo se i v posledním desetiletí.
Na co naopak vzpomínáte nerada?
Na covidové roky. A také na dobu, kdy nám jeden pražský radní stáhl rozpočet o devadesát procent oproti tomu, co doporučila grantová komise. Jsem moc ráda, že se v posledních letech daří vytvářet konstruktivní dialog, že politici vnímají, jak je důležité přinášet lidem něco, co podporuje mentální zdraví, rozvíjí kreativitu, fantazii a přináší radost. To je pro mě velké zadostiučinění.
Co byste z funkce ředitelky letošnímu ročníku přála?
Přála bych mu davy diváků. Přeju mu, aby se lidé nebáli chodit na současný tanec a objevovat stále něco nového, aby se tomu otevřeli a vykládali si to po svém. Nejkrásnější na současném tanečním umění totiž je, že dává prostor vaší fantazii.
Může se vám hodit na Firmy.cz: Taneční školy, Kurzy tance
