Ředitel Památníku Karla Čapka Zdeněk Vacek: Peroutka v exilu nebyl šťastný

V roce 1935. Dům byl tehdy prázdný a podnikatel Václav Palivec, který jej vlastnil, pro něj neměl využití. Nabídl ho manželům Čapkovým zhruba ve smyslu: Neodmítejte, nejprve se tam jeďte podívat a pak mi řeknete. Čapek byl podle manželky Olgy Scheinpflugové nadšený a řekl, že snad nezná češtější kout země. Našel se také jako zahradník.

Původně vůbec chalupařit nechtěl, nic mu to neříkalo, realizoval se na zahradě vily v Praze na Vinohradech, kde bydlel. Ale prostředí Strže si začal upravovat, s místními zedníky stavěl zeď, verandu, pracoval vlastníma rukama. Vlastně až do konce svého života, ještě někdy na začátku prosince 1938.

V zahradě se konají svatby, pořádáme v ní besedy a různé další kulturní akce. Nejbližší z nich bude v sobotu 12. června, připomínka sedmdesátého výročí zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa. Ta sice vstoupila do éteru 1. května, ale to jsme ještě museli mít zavřeno. Nechtěli jsme nic uspěchat, proto jsme zvolili červnové datum.

Máme stálou expozici věnovanou Ferdinandu Peroutkovi, kterou jsme doplnili některými originálními věcmi z jeho pozůstalosti, jež se váží ke Svobodné Evropě. A 12. června chceme nabídnout návštěvníkům k pročtení i reprinty Peroutkových článků z Přítomnosti, od Mnichova 1938 do podzimu 1939, kdy vypukla válka a demokratický publicista byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora.

Uvědomili jsme si, že stálá expozice vznikala dávno před kauzou s jeho nikdy nenalezeným údajným článkem. Je paradoxní, že si proto někteří návštěvníci říkají: Nic zde o tom není, takže na tom zřejmě přece jen něco bude a tutlá se to.

Zároveň dáme k dispozici QR kód, přes který se lidé dostanou do kompletního elektronického archívu časopisu Přítomnost, stránku po stránce, ať si každý udělá vlastní názor.

Společensky i pracovně, především na stránkách Peroutkou vedené Přítomnosti, se potkávali od první poloviny dvacátých let. Zvláštním případem byla stolní společnost Táflrunda, v níž však směl být každý partnerský pár zastoupen jen jedním členem.

Místo obsadila Olga Scheinpflugová, její přítel a později manžel Karel Čapek tak měl členství oficiálně zapovězeno. Ale nebralo se to nijak vážně. Nejen nad kartami se scházeli například spisovatel Karel Poláček, herec Hugo Haas, lékař Karel Steinbach nebo nakladatel Julius Fürth.

Jsem přesvědčen, že to, co Karel Čapek dělal jako novinář, má nadčasovou hodnotu. Žurnalistiku považoval za poslání, svou občanskou povinnost. Psal prakticky do poslední chvíle.

Ani Peroutka se neskrýval se svými názory. Ocitl se za ně v koncentračním táboře. Přítomnost vycházela za války dál, ale už s kolaborantskými novináři. Státní tajemník, později státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava K. H. Frank Peroutku vytáhl z koncentráku a dal mu nabídku ve smyslu, že povede Přítomnost v prorežimním duchu a bude volný. Čestný Peroutka odmítl. A tak se po intermezzu na Pankráci vrátil do koncentračního tábora. V Buchenwaldu se 11. dubna 1945 dočkal osvobození americkou armádou.

Ferdinand Peroutka měl tři manželky. První byla Marie Bienenfeldová, se kterou měl svou jedinou dceru Evu. Po rozvodu se v roce 1932 oženil s Marií Hůlkovou, v okruhu blízkých přezdívanou Máňa II. Proto když se Karel Čapek dozvěděl, že má Peroutka novou partnerku, a opět Marii, prohodil: Ten Ferda je nějaký erotomáňák.

Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 měla jeho žena Marie za sebou onkologickou operaci. Už od války věděla, že jí zbývá tak deset let života. Zemřela v roce 1955. Ačkoli se vzájemně odcizili už před válkou, respektovali se a také společně emigrovali. Ale to už byl Peroutka zamilovaný do o dvacet sedm let mladší Slávky Fenclové, která se později stala jeho třetí ženou.

Měla emigrovat den po něm, ale zatkli ji a on byl těžkou osobní i společenskou situací zdrcen. Z korespondence s blízkým přítelem Steinbachem víme, že tehdy dokonce pomýšlel na sebevraždu. Nakonec se se Slávkou setkali v Londýně a později spolu prožili čtvrt století v Americe.

Do New Yorku Peroutka připlul v dubnu 1950 a jeho hlavní pracovní náplní se stala manažerská práce v ustavujícím se Rádiu Svobodná Evropa. Zároveň se snažil moderovat vysilující neustálé hádky mezi emigranty v rámci Rady svobodného Československa i dalších organizací. Stále se tam partajničilo a přetahovalo o prestiž, funkce i peníze.

Američané ho velmi uznávali. Nejen že ho postavili do čela československé redakce ve Svobodné Evropě, ale hned od začátku vedl celou tuto rozhlasovou stanici, měl pod sebou čtyři sta zaměstnanců. Nikdo ho nezpochybňoval jako masarykovského demokrata, navíc bývalého vězně koncentračního tábora. Vahou své autority se tehdy zaručil například za Jiřího Voskovce či Pavla Tigrida, obviněné z podpory komunismu.

Peroutka ale v exilu nebyl šťastný. V památníku vystavujeme například vzácný dokument, náhradu cestovního dokladu. Neměl totiž pas, protože si v Americe nikdy nezažádal o občanství a československého jej komunisté zbavili. Své pocity si zaznamenával v deníku. Tvrdil, že Americe neporozuměl. Byl to úplně jiný svět, který ho míjel.

T. G. Masaryk byl za první války v exilu zhruba tři roky, stejně tak Edvard Beneš, který ve druhém strávil skoro sedm let. Ale vždy to mělo konec. Peroutka v exilu prožil třicet let, a přestože byl už od počátku skeptický k brzké změně poměrů doma, pohasínající naděje na návrat jej nutně musela deprimovat. Navíc byl vytržený ze svého prostředí, problém měl také s jazykem, kulturou i běžnými věcmi jako nakupováním, cestováním metrem, řízením auta a podobně.

Expozice se postupně obnovuje od roku 2016. Právě jsme od základu přepracovali místnost věnovanou Čapkovým láskám, jeho dráze dramaturga a novináře. V muzeu nově máme část nazvanou Divadelníkem proti své vůli, jak napsal v jednom svém článku. Byl totiž nejen úspěšným dramatikem, ale i dramaturgem. Před sto lety, na podzim 1921, nastoupil na tuto pozici v Městském divadle Královských Vinohrad.

Vystavujeme úsměvný zarámovaný program hry Loupežník, kde je napsáno: účinkuje dramatická umělkyně slečna Olga Scheinpflugová z Prahy. Jak se říká, přijeli umělci z Prahy, v tomto případě hostovali v Čapkově rodišti Malých Svatoňovicích, v divadle v přírodě.

A další zajímavostí je jeho hra Lásky hra osudná, která byla uvedena i za války v Terezíně. Samostatná místnost je u nás věnována výstavě k Čapkově hře R.U.R., v níž před 100 lety poprvé zaznělo nyní světoznámé slovo „robot“.

V loňském roce nás navštívili manželé Daniela a Ondřej Šimonovi, emigranti žijící střídavě v Americe a v Čechách. Ti v polovině 80. let natočili v New Yorku rozhovor s Karlem Steinbachem. V unikátním videu, jež velmi vstřícně poskytli památníku a které plánujeme při vhodné příležitosti představit našim návštěvníkům, Steinbach, přezdívaný „Kadelík“, ve své newyorské ordinaci upozorňuje Šimonovy mimo jiné na krásný obraz s tématem večeře od Josefa Čapka. Říká, že toto dílo dal Karlovi a Olze ke svatbě.

Původně jim prý poslal ledničku, ale Čapek mu zavolal a říkal: Kadelíku, prosím tě, tu ledničku si zase odvez. Ale bratr Josef má obraz, který by se mi líbil, ale nechci mu dávat peníze, aby se neurazil. Kup ho a dej nám ho jako svatební dar.

Po válce, pár měsíců před únorem 1948, Steinbach získal americké občanství a mohl tak své věci legálně vyvézt ze země. Čapkova žena mu zmíněný obraz dala a on na něj zezadu napsal: Tento obraz není můj, patří Olze Scheinpflugové. Pověsil si ho v ordinaci a v roce 1967 ho naposledy spatřila i Olga, která cestovala do Montrealu na Expo a při té příležitosti se stavila za starými známými. O pár měsíců později zemřela. Na Silvestra 1990 umřel Steinbach a obraz změnil majitele. Pokud je nám známo, doputoval do soukromé české sbírky.