Článek
Tancuj, tancuj, tancuj není spisovatelovou pozdní prózou, Murakami ji vydal v roce 1988, pouhý rok po veleúspěšném Norském dřevu. Proč se českého překladu dočkala až nyní?
Murakamiho díla se k českému čtenáři dostávají na přeskáčku. Začali jsme Norským dřevem následovaným novelou Na jih od hranic, na západ od slunce, která vyšla v originále roku 1992. Ale pak jsme obvykle střídali starší díla s novějšími nebo zcela čerstvými.
Tancuj, tancuj, tancuj proto přichází na řadu až teď, mezitím vyšlo i slovensky, a stále zůstává několik knih nepřeložených. Na příští rok chystáme autorovo nejnovější dílo, jde o sbírku povídek.
Japonského bestselleristu jste pro tuzemské čtenáře objevil před dvaceti lety, na český trh jste vnesl i Chucka Palahniuka či Michaela Cunninghama. Figuruje mezi nimi někdo, u něhož jste vřelé přijetí u domácího publika neočekával?
Spíš bych řekl, že jsem nepředpokládal, co se přihodí.
V roce 2011 vyšla první knížka Delphine de Viganové Ani později, ani jinde. Patrně nikdo nečekal, že se jí prodá více než osm tisíc kusů, že budeme ve vydávání knih autorky bleskově pokračovat a že ještě v témže roce vyjde druhá próza No a já.
Spisovatelka u čtenářů výrazně rezonuje, možná více u žen. Když v únoru 2019 přijela, stála se na ni dlouhá fronta. Vydali jsme celkem šest jejích knih, k tomu pár reedic a na podzim hodláme uvést její novinku.
Dvě stě padesát svazků už jistě stojí za větší bilanci. Co byste označil za dosavadní úspěchy a naopak nezdary?
Úspěchů byla celá řada počínaje Murakamim přes Cunninghama, Michaela Chabona, Laskavé bohyně Jonathana Littella po Malý život Hanyi Yanagihary. Samostatnou kapitolou je Michel Houellebecq.
Z poslední doby bych jmenoval třeba Paola Giordana, Sofi Oksanenovou, Kang Hanovou nebo Saru Baumeovou. Samozřejmě přišly i neúspěchy, dohromady se to ale rozumně vykompenzuje. U čtenářů částečně propadli třeba Paul Beatty, Matias Faldbakken nebo Paul Harding.
Největším zadostiučiněním není to, když prodáte deset tisíc výtisků od neznámého autora, ale když pak někdo napíše, že mu ta kniha změnila život nebo pohled na něj. Čtení ovlivňuje. Některé knihy si pamatujete doslova navždy.
Vedle vašich nejrozsáhlejších edic Světové knihovny a Knihovny klasiků zahrnuje Odeon i Českou řadu. Máte s ní obdobné ambice jako v případě zahraničních prozaiků?
Ambice by byly, ale kde brát autory? Ty edice se samozřejmě nedají srovnat. V České řadě dojdeme za pár týdnů k číslu čtyřicet. Máme několik kmenových autorů, Terezu Boučkovou, Annu Bolavou, Marka Šindelku, ke kterým se čas od času připojí někdo další.
Když je řeč o ambicích, v červnu vyjde román Václava Holance Díkůvzdání. Myslím si, že téma je nesmírně zajímavé a přesně zapadne do této doby.
Dostávají se současní čeští autoři analogicky do mezinárodních edic v jiných státech?
Řada českých autorů je překládána do cizích jazyků. Většinou jde o menší nakladatele, nižší náklady, ale i to se samozřejmě počítá. Marek Šindelka má značný úspěch v Nizozemsku, jeho poslední knížka Únava materiálu vyšla ve dvanácti zemích.
Anna Bolavá zazářila se svým prvním románem Do tmy nejen v Česku, dočkala se překladu do deseti jazyků. Také na její třetí román Před povodní jsme v souvislosti s nominací na Cenu Evropské unie za literaturu dostali řadu nabídek z okolních států.
Jak byste rád směřoval celé nakladatelství v budoucnu?
Ve Světové knihovně je trend jasně nastavený, je z čeho vybírat a na co navazovat. Na podzim a v zimě například vyjdou mimořádné autorky Patricia Lockwoodová, Doireann Ní Ghríofaová nebo Diane Cooková.
V Knihovně klasiků budeme pokračovat, i když ne takovým tempem jako v předešlých letech. Rád bych posílil českou literaturu, objevil nové autory.
Jako odpověď na covidový nakladatelský útlum jsme loni přišli s Edicí poezie, kterou řídí básnířka Olga Stehlíková. Zanedlouho budeme mít venku pátý svazek. Je to teprve začátek, ale věřím, že i to může naladit básníky nebo prozaiky, aby oslovili právě Odeon.
Může se vám hodit na Zboží.cz: