Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser: Kultura je investice do budoucnosti země

Kdybych si představil, do jak složitých situací se ředitel velkého divadla dostává, asi bych před lety na nabídku z Brna nekývl. Extrémní situace, jako je pandemie, se nedějí denně. Ale jako jsme nepočítali se zákazem hraní, nebyla při mém nástupu na obzoru ani generální rekonstrukce Janáčkovy opery, která také přinesla nároky na flexibilitu a plánování. A protože je máme v čerstvé paměti, máme i slušný náskok ke zvládnutí současné krize.

Do konce sezony jsme chtěli uvést sedm premiér. Opera Řecké pašije má za sebou technickou a osvětlovací zkoušku, činoherní Liliom se dokonce pořád zkouší. V Redutě stojí scéna k české premiéře McDonaghova Velmi, velmi, velmi temného příběhu. A v dílnách je materiál na baletní inscenaci Radio and Juliet a činoherní Slaměný klobouk. Nebylo by ekonomické tuto práci a vložené prostředky vyhodit. Chceme vše dotáhnout do generálek, a jak to jen půjde, nabídnout divákům.

Zrušení pár premiér neznamená v našem rozpočtu zásadní úspory v poměru k mandatorním výdajům, které platíme, i když je zavřeno. Navíc bychom tak přenesli část ztráty na externí kolegy z inscenačních týmů, kteří pro nás odvedli nebo byli připraveni odvést práci, a my bychom je uvrhli do existenční nejistoty. Samozřejmě promýšlíme, jak se vyrovnáme s poklesem ekonomiky v příštím roce.

Pokud se ministrovi kultury nepodaří vybojovat pro obor zásadní prostředky, hrozí nejen rušení premiér, ale obávám se, že i celých souborů nebo zavírání divadel. Kulturu musíme vnímat jako investici do budoucnosti této země, stejně potřebnou jako stavby silnic či budov nebo podpora zemědělství. Pro zachování naší civilizační úrovně je to klíčové.

Tu bychom rádi realizovali podle ohlášených plánů, na něž jsem pyšný. Pokud nastanou zásadní rozpočtové restrikce, budeme redukovat až podzimní program roku 2021, protože tam nejsou ještě uzavřené definitivní závazky a nehrozí tak žádné sankce. I když předběžné dohody se sjednávají na několik let dopředu.

Nerad se opakuju, ale je nutné si uvědomit, že města budou mít v rozpočtovém určení daní obrovské výpadky, takže bude třeba, aby se stát podílel na financování kultury v regionech rozhodně více než dosud. Zvlášť v případě velkých institucí, jako je Národní divadlo Brno, anebo tak drahého, ale pro kulturu zásadního umění, jakým je opera. Jinak začne rozklad těchto institucí zevnitř a kolem nich zbude jen úhor, protože dávají práci stovkám lidí.

Sčítat budeme až následně. Měsíčně však přicházíme minimálně o osm milionů v tržbách ze vstupného, které přitom jen v lednu a únoru narostlo meziročně o šestnáct procent. Mohl to být skvělý rok po stránce umělecké i ekonomické. Zároveň šetříme řadu nákladů, ale jsou to nejvíc náklady personální. To znamená, že naši spolupracovníci, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru, se ocitají v tíživé situaci, což je mi líto.

Stejně jako ostatní občané této země. Sužují je obavy z toho, co bude dál. Schází jim kontakt s kolegy, a hlavně s publikem. Pracují doma na nových rolích, snaží se udržet v psychické i fyzické formě, aby mohli kdykoli naskočit do zkušebních procesů. Jako zaměstnanci veřejného sektoru mají alespoň jistotu, že jim pravidelně běží platy, byť z těch nejnižších tabulek, které stát pro své zaměstnance má. Berme to jako splátku dluhu: když jsem do Brna přišel, neměla řada kolegů ani ty pověstné tabulkové platy podle odsloužených let.

V této sezoně už těžko. Byli bychom rádi, kdyby stát umožnil konání divadelních představení alespoň od léta. Chtěli bychom od srpna hrát a nabídnout divákům co nejdřív to, co budeme mít nazkoušeno.

Jistě. Ale potěšily mě výsledky průzkumu České televize, že zavřené kulturní instituce vadí lidem víc než zavřené školy nebo hospody. Kéž by to tak bylo a diváci se vrátili co nejdřív.

Divadelní svět Brno 2020 byl připravený, ale konat se opravdu nebude. Je mi to líto o to víc, že třeba o inscenaci hry rakouské dramatičky Elfriede Jelinekové Na královské stezce z hamburského Deutsches Schauspielhausu jsme usilovali dva roky.

Když zmiňujete letošní hvězdný program, od něhož jsme si po úspěchu minulého ročníku slibovali další progres, svírá se mi srdce smutkem. Nebudeme schopni odehrát vše, co jsme divákům v prosinci představili. Ale bojujeme o to, abychom udrželi kvalitu a nevzdali se předčasně. Nezáleží to jen na nás, ale i na rozhodnutí zahraničních partnerů a zejména na tom, kdy do naší země pustíme umělce, kteří by tu měli pracovat.

To nám teď nikdo zodpovědně nesdělí. Nechci proto něco slibovat. Pracujeme s několika alternativami a během května snad zveřejníme upravenou verzi programu.

Negativně se projevuje dlouhodobé podfinancování oboru. Více než deset let nám nebyl navýšen příspěvek na provoz, tedy s podstatnou výjimkou vládou nařízeného zvýšení platů. Na vše ostatní jsme si museli vydělat, takže v této kritické chvíli nemáme logicky žádné rezervy. Jedeme neustále nadoraz, v některých budovách i na pokraji havarijního stavu.

V uměleckých souborech je podstav, takže odchod každého člověka by byl devastační. Za pár let, co dělám ředitele, přibylo tolik administrativy, že je div, že ji zvládáme ve stejném počtu. V technice i výrobě jedeme na dřeň. Omezení nových produkcí nebo hraní jenom roztočí smrtící spirálu, protože bez tržeb ze vstupného nemůžeme fungovat. A doběhne nás i neřešení systémových změn. Kdyby takto velké instituce zřizoval dohromady s městem stát a kraj, tak by se současná krize rozdělila na bedra všech.

Pozitivem je nutnost podívat se na některé věci úplně nově. Na začátku roku jsem se rouhal, když jsem na poradě vedení vyhlásil, že si náš sedmý rok v Brně konečně užijeme jako první normální. A to jsem věděl o spoustě toho, co je třeba ještě vylepšit.

Teď budeme muset vylepšovat rychleji a razantněji, abychom v této zkoušce obstáli. Mým osobním pozitivem je objev, jak skvělý tým kolem sebe mám. Ale to vlastně vím už dávno.

Pandemie nepochybně vyvolá ve společnosti velké proměny. Nedovedu si představit, že se za měsíc nebo dva vrátíme ke stejnému způsobu života jako dosud. Budeme muset redefinovat své hodnotové žebříčky. A divadlo jako odvěké zrcadlo společnosti bude při tom. Je jedním z podstatných kulturních fenoménů našeho civilizačního okruhu a teď vidíme, jak nám společné sdílení schází. Třeba tato zkouška přivede konečně na jeviště českého Shakespeara.

Potěšili mne všichni ti, kteří napsali, že nechtějí vracet vstupné nebo kteří si kupují lístky na naše podzimní představení. To je velká motivace.