Hlavní obsah

Ředitel festivalu v Chotěbuzi: České filmy jsou si podobné

Novinky, Michal Procházka, Právo

Letošní 13. ročník filmového festivalu v Chotěbuzi, který se koná od 4. do 8. listopadu, je zaměřen na ruskou kinematografii. Českou republiku na něm bude zastupovat Děvčátko Benjamina Tučka a Nevěrné hry Michaely Pavlátové. V sekci národních hitů se objeví i Pupendo Jana Hřebejka.

Foto: Vratislav Konečný

ilustrační foto

Článek

Příští rok se festival, jenž loni navštívilo přes 12 000 diváků, zaměří právě na kinematografii České republiky.

V mezinárodní porotě zasedne herečka z filmu Good bye, Lenin! Chulpan Khamatová a mladý maďarský režisér György Pálfi, který zde loni získal Cenu diváků se snímkem Hukkle.

Před festivalem jsem hovořili s jeho ředitelem Rolandem Rustem.

Filmový festival v Cottbusu začíná 4. listopadu. Na co se soustředí?

Festival se už koná potřinácté a je přehlídkou středo- a východoevropského filmu. Vycházíme z velmi obtížné situace, do jaké se kinematografie v bývalém východním bloku dostala. Jistě existují rozdíly, ale v některých postkomunistických zemích ročně vznikne sotva jeden dva filmy. Distribuce je většinou slabá, trh je přehlcen americkými kasafilmy, někde nelze propagovat kinematografii ani pořádáním národních přehlídek, když téměř není co přihlásit. Velký problém těchto produkcí vězí i v tom, že jejich filmy jen obtížně pronikají k širšímu filmovému publiku do zahraničí. A v tomhle všem se snažíme pomoct. Dosavadní historie svědčí o to, že jde o festival unikátní a čím dál tím více i úspěšný.

Jaké je tedy zaměření vašeho festivalu? Snažíte se podpořit filmový byznys a divácké filmy z východní Evropy při cestě na západ, nebo upozornit na umělecké kvality?

Musíme jít oběma směry. Pod záštitou festivalu byla před několika lety zřízena platforma Connecting Cottbus, v jejímž rámci se snažíme podporovat spolupráci východu se západem a napomáhat ke vzniku společných filmových projektů. Ale chci říct, že bez filmového průmyslu nevznikne ani prostor pro umělecky ambiciózní projekty. A my se snažíme pokrýt celé spektrum tvorby. Představujeme jak umělecké filmy, tak i komerční trháky a naši hosté mají unikátní možnost udělat si obrázek o tom, co se v tomto prostoru natáčí a o čem tyto kinematografie vyprávějí. Daří se nám pomalu získat pro východoevropské filmy trochu více pozornosti, aby je v zahraničí začali opět brát vážně. Dosavadní povědomí o nich je třeba na západě malé, chybí jim jasné image.

Jak vy sám hodnotíte produkci východní Evropy?

V poslední době například prorazil německý snímek Good bye, Lenin!, jejž lze považovat za jakýsi film "NDR" a jenž dosáhl uměleckého úspěchu jak doma, tak i za hranicemi. Hodně diváckých filmů točí Češi, jen se někdy zdá, že si jsou dost podobné - milé, lidské komedie.

Pokud mluvíme o nějaké umělecké hodnotě, pak jsou vpředu Maďaři snad i proto, že předtím celá 80. léta rozvíjeli experimentální film. Velkou produkcí se dnes může pochlubit Rusko, kde je velký finanční potenciál pro natáčení. Na druhou stranu situace v Rumunsku, Bulharsku se zlepšuje jen pomalu. A pokud se podíváte na příklad většiny postsovětských republik, jako Ukrajiny nebo Běloruska, tak to je tragédie.

Kdo letos přijede? Na co se můžeme těšit?

Tento rok promítneme více než sto filmů z více než dvaceti zemí Evropy, deset snímků se utká o hlavní cenu dotovanou 12 000 eur. Letos se zaměřujeme na Rusko, jedním z taháků festivalu bude například německá premiéra ruského snímku Návrat Andreje Zvjaginceva, který vyhrál letošní festival v Benátkách.

Související témata:

Výběr článků

Načítám