Článek
Loni se poprvé přidal ponton plovoucí na hladině Vltavy. Koncert houslisty Daniela Hopea s výhledem právě na Pražský hrad byl pro pořadatele i návštěvníky natolik silný zážitek, že se z něj zrodil samostatný festival Prague Sounds. Na stejném místě, které bude opět vybudováno pro společné hudební zážitky, zazní na začátku září pět unikátních koncertů.
V říjnu a listopadu poté naváže tradiční festival Struny podzimu, jeho jubilejní edice. O významném ročníku, který pro pořadatele znamená i významné rozšíření aktivit, jsme hovořili s Markem Vrabcem.
Vyvrcholení příprav prožíváte popětadvacáté. Kdy to bylo nejvíc napínavé?
Vždycky to bývá velmi napínavé, a v těchto nových časech ještě o moc víc.
Jak prožíváte letošní přípravy?
Nějak jsme se utrhli ze řetězu. Co se dříve chystalo půl roku, najednou musí být za týden. Jsou to neustálé změny, které vyžadují mnoho improvizace, ale současně to znamená také řadu příležitostí a přináší do festivalu nový prvek. Risk!
Vybudoval jste prestižní festival, který bývá každoročně středem pozornosti kulturní veřejnosti. V čem to bylo složité?
Ze všeho nejtěžší právě bylo vybudovat etablovanou kulturní akci, která každoročně přináší publiku prvotřídní koncerty.
Kdy jste byl na Struny podzimu nejvíc hrdý?
Vždy, když se zastaví čas a mezi jevištěm a hledištěm se stane zázrak.
Loni vznikla akce Prague Sounds, když jste z nouze udělali ctnost. Proč jste se rozhodli v open-air koncertech pokračovat?
Představte si, že jsme pódium stavěli tři dny, bourali dva dny, to je přece až nemravně neekonomické kvůli jednomu koncertu. Takže letos přicházíme s regulérním festivalem, který přinese pět výjimečných koncertů od Bacha v podání Yo-Yo My přes folklorní projekt Jiřího Slavíka, jubilujícího klasika české písně Jiřího Suchého, duo Mehldau-Bostridge inspirované například Shakespearem až po gospel s Lizz Wright. Ne, že by to bylo výrazně ekonomičtější. Ale umění bylo zkrátka vždycky drahé.
Uspořádali byste open air koncerty i letos, pokud by již nehrozilo žádné riziko související s covidem?
Po loňském úspěchu koncertů s Danielem Hopem nebo s Avishaiem Cohenem na střeše pražské Lucerny bychom neodolali. Šli bychom do toho navzdory všem rizikům, která to s sebou nese.
Překvapivý je přesun Yo-Yo Mova koncertu z Rudolfi na rovněž na Vltavu. Proč se tak rozhodl?
Napadá mě rčení chytrému napověz. Od začátku jsme doufali, že se nám podaří Yo-Yo Mu přesvědčit, že by ten koncert měl být na vodě. Když tady teď v létě jeho tým byl a viděl místo, bylo rozhodnuto.
Skvěle to koresponduje s myšlenkou jeho Bach Projectu, sdílet geniální Bachovu hudbu na výjimečných místech pro všechny druhy publika. A v této době může mít takový podnik moc skoro léčivou, tomu i s umělcem rádi věříme.
Vzhledem ke světové situaci muselo být těžší než obvykle dát dohromady program. Věříte, že se podaří všechny umělce přivézt?
My prostě věříme, že všichni přijedou.
Čím je pro vás letošní, jubilejní ročník výjimečný?
Tou číslovkou pětadvacet, a také tím, že je mi padesát. Rovněž máme letos festivaly dva, a k tomu silvestrovský a novoroční koncert. Stáváme se chtě nechtě kulturní institucí, ale zkamenět bychom nechtěli.
Jak si představujete budoucnost Strun podzimu?
Chceme je nadále dělat s vášní a láskou, jako bychom to dělali pro sebe. A chceme dělat vždy živý, relevantní festival. Jedině tak po nás něco zůstane.