Článek
Knížka se jmenuje Moje čtvrtstoletí s Divadlem Ungelt, ale není to váš životopis. Byl to záměr?
Ano. I když jsem se v úvodu nevyhnul několika osobním ohlédnutím, nechtěl jsem psát životopis svůj, ale divadla. A především připomenout lidi, kteří psali a píší historii Ungeltu. To, co je tam o mně, čtenářům jen objasňuje, kým jsem byl před 2. říjnem 1995, kdy se divadlo otevřelo.
Osobní část tvoří vzpomínky na Václava Kršku, Otu Ornesta, Miloše Kopeckého, na mé rodiče a sestru. Také na herecká léta strávená v divadlech v Českém Těšíně, Mostě, Příbrami a Kladně, která mě naplnila celoživotním obdivem a úctou k hercům oblastních divadel.
Podstatu knihy tvoří vámi psané portréty pětadvaceti hereckých osobností spojených s Ungeltem. Jak jsou koncipovány?
Chtěl jsem, aby i na malé ploše bylo zjevné, proč jsem během let pozval do Ungeltu právě je, co mě na nich okouzluje a v čem s nimi souzním. Je to pokus o dvojjediný pohled na herce i lidské osobnosti. Tato dvojjedinost je kvalitou vytvářející herecký styl Ungeltu.
Pro mě je herectví rentgenem lidské duše, a kdo není tohoto ponoru schopen, nenajde v Ungeltu uplatnění. Hvězdami našeho divadla se za ta léta stali Alena Vránová, Marta Kubišová, Jana Štěpánková, Hana Maciuchová, Regina Rázlová, Jitka Smutná, Vilma Cibulková, Petr Štěpánek, František Němec, Petr Kostka a další skvělí herci.
Více než polovinu knihy tvoří fotografie. Proč?
Jak jinak zdokumentovat historii divadla než připomenutím herců a inscenací?
Ale kromě fotek z jeviště je v knize i mnoho záběrů, které zatím nikdo neviděl, ze zákulisí, divadelního klubu nebo ze zájezdů. Další část tvoří fotografie těch, kteří do Ungeltu přicházeli jako diváci, mimo jiné to byl Václav Havel, Pavel Tigrid, Věra Čáslavská, Arnošt Lustig nebo Radovan Lukavský.
A jsou tu publikovány i jejich autentické rukopisy věnované Ungeltu. Václav Havel například napsal: Gratuluji k divadlu, o jakém jsem v mládí snil.
Divadlo tvoří i lidé za scénou. Našlo se místo i pro ně?
Bez nich by historie Ungeltu nebyla úplná. Především bez Ladislava Smočka. Režisér je pro mě v divadle nejdůležitějším prvkem a Ladislav Smoček byl a je pro herecký styl Ungeltu klíčovou osobností. Ale v knize jsou zmíněni i lidé, kteří se podíleli nebo podílejí na provozu divadla, tedy Václav Haupt, Jiří Pritz nebo Martin Šimek.
Jak vidíte budoucnost Ungeltu?
I když mě role principála naplňuje a v divadle mám stále poslední slovo, uklidňuje mě vědomí, že Ungelt má dnes o dvě generace mladšího uměleckého šéfa, dramaturga a režiséra Pavla Ondrucha. Sdílí poetiku komorního divadla postaveného na hereckém umění skrze originální texty. S ním Ungelt z nastolené cesty nesejde. Omlazujeme i herecké obsazení. V nových premiérách si zahrají Lucie Štěpánková, Táňa a Vojta Dykovi, Ondřej Brousek, Jiří Dvořák a naši kmenoví herci Richard Krajčo, David Švehlík, Jiří Langmajer či Pavel Liška.
Budoucnost divadla ale dnes souvisí i s financemi…
Otázka přežití divadla se přesunula z oblasti umělecké do ekonomické. Uzavřením divadel jsme přišli nejen o hraní na pražské scéně, ale i o zájezdy, které nás především živí. Přežít nám pomohlo pracovní léto, kdy jsme hráli dvoufázově jak na kamenné, tak na letní scéně, ale především to, že herci i zaměstnanci divadla byli ochotní pracovat za snížený honorář.
Hodně nám pomohli diváci, kteří nám zůstali věrní a aktivně se zúčastnili dražby osobních předmětů hereckých i dalších osobností spojených s Ungeltem.
A jaká bude nejbližší budoucnost?
Teď se upínáme k naději, že v lednu začneme hrát. Na 9. ledna chystáme premiéru americké hry Dobrou noc, mami, jejíž inscenace před pětadvaceti lety Ungelt otvírala. Tehdy v režii Ladislava Smočka s Janou Brejchovou a Květou Fialovou, dnes v režii Víta Vencla s Taťjanou Medveckou a Lucií Štěpánkovou.
Budu moc rád, když si lidé po otevření knihkupectví budou moci mezi vánočními dárky koupit i knížku o pětadvacetiletí Divadla Ungelt s bonusovým cédéčkem s výběrem nejlepších talk show natočených v Ungeltu pro Český rozhlas Dvojku. Knihu si lze objednat také přímo na webových stránkách Divadla Ungelt.