Článek
Jak plzeňské divadlo postihla koronavirová pandemie, ekonomicky i umělecky?
Samozřejmě velmi výrazně. Nikdo si ještě loni při první vlně nedovedl představit, že pandemie potrvá tak dlouho. Z jarního abonmá jsme přehodili dvě stě představení na podzim.
Díky tomu, že jsme začali hrát už během srpna, se nám je podařilo dohnat do dalšího, podzimního, uzavření divadel. Nicméně, abonmá pro tento rok jsme se rozhodli pozastavit, protože jsme abonentům nebyli schopni garantovat, kdy a za jakých podmínek budeme moci hrát.
Divadlo J. K. Tyla má deset a půl tisíce abonentů, kteří tvoří významnou a věrnou část publika. Všechny, kteří nám na sebe zanechali kontakt, jsme o změnách informovali a zároveň je poprosili o zpětný názor na případné změny v abonmá. Ty, na něž jsme měli pouze telefonický kontakt, jsme osobně obvolávali. Bylo jich téměř tři tisíce.
Do této akce se zapojili i herci. Pro řadu abonentů bylo příjemným překvapením, že v telefonu slyšeli hlasy svých oblíbených umělců. V současnosti vytváříme zkrácené čtyřměsíční podzimní abonmá. Naši abonenti tak nepřijdou o své výhody včetně slev a přednostního nákupu vstupenek.
Věříte, že se diváci zase vrátí?
Plzeňané mají své divadlo rádi, takže věříme, že ano. Ale pravda je, že za rok a půl se leccos může změnit, lidé zestárnou, zhorší se jejich zdravotní stav či životní podmínky, takže počítáme i s určitým úbytkem diváků.
Ovšem začínáme oslovovat nový okruh diváků, a to především programem Kultura občanům regionu. Ve spolupráci se starosty obcí a krajem organizujeme nový druh svozů, na němž se obce i kraj podílejí finančně.
Především jde ale o to zajistit dostupnost divadla těm, kteří nemají možnost dopravy. A to se netýká jen seniorů. I touto akcí se snažíme vynahradit případnou ztrátu diváků.
Jak jste se vyrovnali s ekonomickou ztrátou způsobenou přerušením provozu?
Divadlo mělo loni oproti předchozímu roku snížené vlastní příjmy o třicet šest milionů korun.
Kombinací interních úspor a dotací ministerstva kultury se nám je ale podařilo pokrýt. Jak to bude v tomto roce, to teprve uvidíme.
Martin Otava
Za jakých podmínek hodláte divadlo otevřít divákům?
Jsme připraveni hrát třeba i pro desetiprocentní obsazenost hlediště. Jsme v tom v celostátním měřítku patrně výjimkou, ale vede nás přesvědčení, že herec, zpěvák či tanečník se potřebuje udržovat ve vrcholné kondici.
Proto nejenže připravujeme nové premiéry, ale i pravidelně opakujeme náš stávající repertoár. Za tato představení vyplácíme externím umělcům padesátiprocentní honorář. Proto má pro nás smysl hrát i pro sníženou kapacitu hlediště. Jde nám o to, aby herci měli motivaci a diváci mohli navštěvovat představení.
Znamená to, že kromě zkoušení hrajete i pro prázdné hlediště?
Ano, zkoušíme denně, a kromě toho hrajeme i v takzvaném udržovacím programu. Aby si inscenace udržela potřebnou kvalitu, odzkoušíme ji jednou nebo dvakrát za měsíc, a to opravdu se vším všudy, jako by to bylo regulérní představení.
Aby naše snaha nevycházela úplně nadarmo, připravili jsme pro diváky stream vybraných inscenací prostřednictvím našeho youtubového kanálu, což je signál pro veřejnost, že jsme opravdu připraveni hrát. O streamovaných inscenacích najdou zájemci více na webových stránkách divadla.
Chceme udržet soubory v kondici. V tomto režimu můžeme snadno přejít na hraní pro deset, dvacet či třicet procent diváků, jakmile to bude možné. To je cesta, pro kterou jsme se rozhodli.
Chystáte se hrát opět i v létě?
Momentálně připravujeme na 25. června (náhradní termín 3. září, pozn. redakce) oblíbené open air představení v lochotínském amfiteátru, které naposledy, to jsme hráli Nabucca, navštívilo sedm a půl tisíce diváků. Na letošek chystáme Verdiho operu Macbeth.
Datum zahájení příští sezony bude záviset na tom, kdy začneme hrát v této sezoně. Jsem optimista, takže věřím, že to bude již brzy.
Když mohou lidé cestovat namačkaní na sebe v prostředcích hromadné dopravy, mohli by za rozumných podmínek navštěvovat divadla i galerie. Žít dlouhodobě bez kultury mi připadá větší riziko pro společnost než nákaza, se kterou tu budeme žít jistě ještě dlouhodobě.
Co je na stávající situaci nejtěžší?
Na jedné straně tato situace vyvolala na nás všechny velký psychický tlak, vyčerpání. Také nás nutí k větší flexibilitě. Je to tak trochu Rubikova kostka, výzva k experimentálním a mnohdy razantním rozhodnutím, k nimž je nutná i jistá dávka odvahy.
Tato doba způsobila také krizi respektu k autoritám, zejména v oblasti politické. Napadá mě v těchto dnech citát z Tylovy hry Jan Hus: Dnes v Čechách každý tesař myslí, že mši svatou sloužit může.
Sílí kritika vládních rozhodnutí a občanská nespokojenost, k níž máme my Češi historickou dispozici. Každý z nás má svůj názor na to, jak by se měla ta konkrétní situace řešit, jaká nařízení by udělal, kdyby byl ministrem zdravotnictví. Tyto hlasy samozřejmě podporují i neustále se měnící rozhodnutí naší vlády.
Za kladný důsledek této situace pro nás divadelníky pokládám to, že se umělci naučili více si vážit angažmá, příslušnosti ke konkrétnímu divadlu, které pro ně dnes představuje kromě pocitu jisté hrdosti i finanční jistotu.