Článek
Vaše dosud poslední album Stadium Arcadium vyšlo před pěti lety. Jak důležitá pro vás byla následující poměrně dlouhá pauza?
Anthony Kiedis (zpěv): No, prostě byla, stalo se to. A víte, těch pět let rozhodně nebylo celou dobu volno. S minulým albem jsme byli asi rok a půl na turné. Potom byla opravdu dva roky pauza a poté jsme skoro osmnáct měsíců psali, zkoušeli, natáčeli a mixovali. Ty dva roky byly skvělé. Díky nim jsme se mohli posunout a začít znovu.
Váš předcházející kytarista John Frusciante před dvěma lety kapelu opustil. Jak jste se s tím vyrovnali?
Kiedis: To vždycky záleží na síle intuice. Mohlo to dopadnout jakkoli, ale my máme dobrý pocit, protože bylo nutné, aby se to stalo. A chtělo odvahu to udělat. Byla to citlivá věc a John ji provedl gentlemansky. Přišel a pronesl velmi klidnou a opravdovou řeč o tom, že potřebuje dělat něco jiného. Byla to úleva, protože z toho, že nebyl tam, kde chtěl být, vznikaly trochu sváry a napětí. Bylo to milé gesto, které dopadlo dobře. Věřím, že je nyní šťastný. Udělal pro nás to, co jsme my nemohli. Dovolil nám začít nový vztah s novým kytaristou Joshem.
Jak těžké bylo natočit tohle album?
Josh Klinghoffer (kytara): Já to sice nemám s čím porovnávat, ale nebylo to těžké. Jediná těžká věc byla, že jsme se v jistém bodě museli zastavit a vybrat ty nápady, které obětujeme. Potom jsme se už mohli začít soustředit na materiál, který byl pro album určen.
Joshi, jaký je rozdíl mezi vámi a Frusciantem?
Klinghoffer: John je můj dlouholetý kamarád. Myslím, že jsme si v mnoha ohledech podobní, ale zároveň jsme i velmi odlišní lidé. Naše vztahy k ostatním v kapele jsou jiné. To je v podstatě všechno, jsem prostě někdo jiný. Od toho se odvíjejí všechny další odlišnosti. I ostatní z kapely jsou jiní v mé přítomnosti, než byli v jeho.
Kiedis: Tohle je těžké vyjádřit, byla to složitá práce. Nebylo ale těžké dát se dohromady s Joshem. To bylo bezbolestné a příjemné. Celý rok psaní, sbírání nápadů a vylepšování písní byl pak tvrdý test naší mysli a vytrvalosti. Chtělo to trochu snahy a koncentrace. Ale spolupráce a chemie mezi námi probíhala přirozeně.
Má nějaký vliv to, že Josh je o sedmnáct, osmnáct let mladší než ostatní v kapele?
Klinghoffer: Upřímně řečeno moc často na to nemyslím. Uvědomoval jsem si to spíš kolem dvacítky, než jsem s nimi hrál. Teď si na to nevzpomenu, protože se s nimi cítím dobře. Ale myslím, že jsem si konečně přiznal, že jsem dospělý. I když na to nevypadám a většinou se tak nechovám, už se tak cítím. Nevnímám, jestli jsou kluci starší nebo mladší. Každý máme své životní zkušenosti a myslím, že jsme prostě přátelé.
Tohle album je trochu odklon od předchozích tří, že?
Kiedis: Doufám. Cítil bych se trochu zklamaný, kdyby nebylo. Část krásy toho, co se stalo, je v tom, že jsme s Joshem spojili barvy, abychom vytvořili něco nového. Josh má v sobě prvek avantgardy i mnoha dalších věcí. Mně se ty prvky líbí, je zábava ho poslouchat, vidět, odkud přichází, a snažit se do toho zapustit. Vzniká nový recept.
Nazvali byste to tedy érou dorostlých papriček?
Kiedis: Ne, neřekl bych dorostlých. Vždycky budeme růst, i když ne nutně vzhůru. Trochu jsme se srovnali, ale stále je tam pár drsných hran. Práce ještě není hotová.