RECENZE: Zpytování svědomí a opětná cesta k lidem

Ve čtyřech kapitolách prožije snad až zázračné obrození šestašedesátiletého lékaře Fredrika Welina, který se po profesionálním selhání uzavřel před světem na malém ostrůvku, zděděném po předcích, kde ho s okolím spojuje jen příjezd lodě pošťáka Janssona. S ním mluvívá tak na půl úst.

Jenomže jednoho dne se na ostrově objeví Harriet, dávná láska, před kterou kdysi utekl na stáž do USA a od té doby se neviděli. Vlivem zákeřné nemoci je jí vyměřen jen nedlouhý čas, a tak požaduje splnění dávného slibu: návštěvu jezírka, o kterém jí kdysi Fredrik vyprávěl.

Po relativně klidném úvodu, ukazujícím vnitřní bolest zklamaného muže i stereotyp života tohoto poustevníka, nasedne bývalý lékař na tobogan událostí. Harriet mu představí jejich dceru, nyní více než třicetiletou ekologickou aktivistku Louise.

Welin se navíc osmělí a osloví další mladou ženu Agnes, jíž v roztržitosti amputoval ruku v lokti a doživotně ji tak poznamenal. Zjistí však, že se s hendikepem vyrovnala a stará se o tři dívky z Afriky, které se dostaly do Švédska s traumaty ekonomického a sexuálního zneužívání.

Mankell v románu zúročil zkušenosti ze svého bouřliváckého mládí, kdy patřil, jak se dnes eufemisticky říká, ke krajně levicovým aktivistům. V Norsku, kde také pobýval, podporoval maoistickou stranu. A z Mosambiku, kde také dlouhá léta žil a založil tam divadlo, si přinesl zkušenost o bolestném životě dívek a žen, považovaných často za obchodní artikl.

V knize jako by maloval své postavy klidnými nebo naopak razantními, až vášnivými tahy, možná inspirovanými Rembrandtovými obrazy, které tak miluje jeho objevená dcera Louise. Dokázal se podívat hluboko do duše každé z postav, otevřít i mnohou zamčenou komnatu a vnímat vše s perspektivou.

Nikdo není anděl ani ďábel. Každý dělá chyby a nešťastná Fredrikova amputace není jediná minela, která ho postihne. Přesto Mankell ukazuje, že lidé dokážou najít cestu nejen sami k sobě, ale i ke druhým, i když se před nimi po desetiletí schovávali.

Agnes, bývalou plavkyni, trápí ztráta paže ani ne tak kvůli konci sportovní kariéry, jako spíš pro nemožnost zatleskat si, když chce projevit radost. A pohled na kouzelné scenérie Fredrikova ostrova ji přiměje k prosbě: ona bude jásat a křičet radostí a bývalý lékař jí přitom do rytmu zatleská. Úžasný obraz sebereflexe i znovuzrození obou osobností je silným nejen uměleckým zážitkem.

Román byl vydán v roce 2006, osm let předtím, než se spisovatel přiznal, že mu byla diagnostikována nádorová ložiska v krku a plících. Přesto je v něm silná existenciální výpověď.

Letos v listopadu má vyjít překlad jeho posledního díla nazvaného Tekuté písky, o němž řekl: „Je to kniha o lidskosti a o tom, jak jsem žil svůj život. A v neposlední řadě také o radosti z žití, která se vrátila, když se mi podařilo vyhrabat se z pohyblivého písku, který mě málem stáhl pod zem.“

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: