Článek
Splynutí sólisty s orchestrem se projevilo už zapojením klavíru do úvodní orchestrální introdukce a smysl pro rovnocenné partnerství se stal klíčem k uchopení Mozartova díla. Bravurní technika je pro klavíristu samozřejmá, ale ne samoúčelná. Hravá témata zněla temperamentně v protikladu s vážnějšími, hluboce procítěnými pasážemi.
V melodii druhé věty vyzněla její posmutnělá krása a každý tón měl své místo. Bezuidenhout vedl orchestr k precizní souhře, podřízené celku skladby. Jeho Mozart byl zpěvný, moudře vyrovnaný, jediná nota nezůstala ležet ladem.
Semjonu Byčkovovi je Mahlerův hudební svět velmi blízký.
RECENZE: Strhující orchestrální drama
Ve druhé polovině večera zazněla pětidílná, rozměrná Symfonie č. 5 cis moll Gustava Mahlera. Trubky v úvodu otevřely pohřební průvod, jehož pochodový rytmus podpořil Byčkov svým ladným a vysoce srozumitelným gestem, vystihl jeho neklid i zkarikovanou podobu, neopominul ani zklidněné části v nádherně znějících dřevech. To vše pak dále rozvíjel i v podstatně dramatičtější poloze vnitřního zápasu, z něhož východisko nacházejí zářivě znějící žestě.
Klíčové pro toto dílo je Scherzo ve velkých dynamických a zvukomalebných kontrastech. V podání ČF vyznělo jako vlnící se valčík s úžasnými vstupy lesního rohu. Adagietto bylo niterným, láskyplným i mužným vyznáním Mahlerově osudové ženě Almě. A mistrovská retrospektivní cesta páté věty měla pod Byčkovovým vedením velmi diferencovaný pomalý pohyb ústící rytmickými poryvy do vzrušené a dramaticky vypjaté závěrečné stretty.
Česká filharmonie se předvedla v tom nejlepším rozpoložení, od jednotlivců až po dokonale vyladěné a sehrané těleso, hrající s vášní i koncentrací. Nelze opominout vynikající sóla trubek, lesních rohů i harfy Jany Bouškové v Adagiettu. Byčkovovi je Mahlerův svět velmi blízký a dokáže ho srozumitelně tlumočit posluchačům.
| Česká filharmonie, 25. října, Rudolfinum, Praha |
|---|
| Hodnocení: 100 % |
RECENZE: Dvě tváře hudební klasiky
