Článek
Splynutí sólisty s orchestrem se projevilo už zapojením klavíru do úvodní orchestrální introdukce a smysl pro rovnocenné partnerství se stal klíčem k uchopení Mozartova díla. Bravurní technika je pro klavíristu samozřejmá, ale ne samoúčelná. Hravá témata zněla temperamentně v protikladu s vážnějšími, hluboce procítěnými pasážemi.
V melodii druhé věty vyzněla její posmutnělá krása a každý tón měl své místo. Bezuidenhout vedl orchestr k precizní souhře, podřízené celku skladby. Jeho Mozart byl zpěvný, moudře vyrovnaný, jediná nota nezůstala ležet ladem.
Semjonu Byčkovovi je Mahlerův hudební svět velmi blízký.
Ve druhé polovině večera zazněla pětidílná, rozměrná Symfonie č. 5 cis moll Gustava Mahlera. Trubky v úvodu otevřely pohřební průvod, jehož pochodový rytmus podpořil Byčkov svým ladným a vysoce srozumitelným gestem, vystihl jeho neklid i zkarikovanou podobu, neopominul ani zklidněné části v nádherně znějících dřevech. To vše pak dále rozvíjel i v podstatně dramatičtější poloze vnitřního zápasu, z něhož východisko nacházejí zářivě znějící žestě.
Klíčové pro toto dílo je Scherzo ve velkých dynamických a zvukomalebných kontrastech. V podání ČF vyznělo jako vlnící se valčík s úžasnými vstupy lesního rohu. Adagietto bylo niterným, láskyplným i mužným vyznáním Mahlerově osudové ženě Almě. A mistrovská retrospektivní cesta páté věty měla pod Byčkovovým vedením velmi diferencovaný pomalý pohyb ústící rytmickými poryvy do vzrušené a dramaticky vypjaté závěrečné stretty.
Česká filharmonie se předvedla v tom nejlepším rozpoložení, od jednotlivců až po dokonale vyladěné a sehrané těleso, hrající s vášní i koncentrací. Nelze opominout vynikající sóla trubek, lesních rohů i harfy Jany Bouškové v Adagiettu. Byčkovovi je Mahlerův svět velmi blízký a dokáže ho srozumitelně tlumočit posluchačům.
| Česká filharmonie, 25. října, Rudolfinum, Praha |
|---|
| Hodnocení: 100 % |
