RECENZE: Znamenitá Beth Hartová se na pódiu i rozplakala. Za rok přijede zase

Beth Hartová hudbu miluje, o tom není pochyb. Byť je to už zkušená harcovnice, která je na scéně od druhé poloviny osmdesátých let a na kontě má dvanáct studiových alb, dokázala během svého pražského vystoupení projevovat po odehraných skladbách radost tím, že dlouze děkovala za potlesk, sama tleskala své kapele anebo se prostě nadmíru blaženě usmívala.

Tok emocí, který nechala ze svého nitra nepokrytě proudit, změnil charakter na konci vystoupení, kdy náhle přerušila skladbu a přiznala divákům, že je pro ni tak osobní a dojemná, že pláče. Ti jí srdečně zatleskali, ona vysvětlila okolnosti a s nadšeným souhlasem lidí v sále písničku dokončila.

Hartová je vynikající zpěvačka. Její hlas evokuje výraz Janis Joplinové spojené s Amy Winehouseovou. Je pevný s lehkým nakřápnutím, jistý v nižších, středních i vysokých polohách, navíc technicky mimořádně vyspělý.

Je tak znělý, že si několikrát mohla dovolit vzdálit ústa na mnoho centimetrů od mikrofonu, přesto byla slyšet v celém sále. Pohyby mikrofonem během zpěvu navíc dávala svému projevu další dynamiku.

Její hudba, to jsou především blues a šedesátkový rock s příměsí folku, soulu, jazzu i gospelu. Její koncertní energie je autentická, a tak její činění na pódiu leckdy přimělo publikum k tomu, aby tleskalo i během písniček, zvláště těch klidnějších, v nichž ona jako by žonglovala se svým projevem, a přitom měla každičký tón pod kontrolou.

Na pódiu ji doprovázela tříčlenná kapela, takže zvuk vystoupení byl syrový a přirozený. Hartová si občas sedla za piano a sama se na ně doprovázela, v jednu chvíli zůstala na tom místě na pódiu sama, bez svých spoluhráčů. Když ji dívka z publika položila během těchto chvil na piano květinu, bylo to symbolické poděkování za všechny diváky v sále.

Nebyl to koncert, na který se nikdy nezapomíná. Byl to ale rozhodně koncert, který se člověku vybaví ve chvíli, kdy přemýšlí o tom, jaké nejkrásnější chvíle v roce s muzikou zažil.

Hodnocení: 90 %