RECENZE: Život před sebou. Koncert pro starou dámu a kluka

Nyní se hvězda především padesátých až sedmdesátých let minulého století vrací prostřednictvím Netflixu ve filmu svého syna Edoarda Pontiho (je to jejich třetí spolupráce) Život před sebou.

A je to návrat velkolepý, byť ústřední postavou dojemného italského dramatu je dvanáctiletý chlapec v podání talentovaného senegalského neherce Ibrahimy Gueyeho. Jeho postava, sirotek Momo, vypráví o svém seznámení a postupně se proměňujícím vztahu s bývalou prostitutkou, starou paní Rosou, která se stará o děti dnešních „holek z ulice“.

Momo přijel ze Senegalu s rodiči na jih Itálie jako tříletý, ale brzy osiřel. Jeho opatrovníkem je stárnoucí lékař Cohen, který už péči o samorostlého kluka nezvládá. Svěří ho proto do péče paní Rose, věčně zamračené a podrážděné ženy, která se chlapce, jenž ji krátce předtím okradl, ujme nerada a jen díky letitému vztahu k lékaři a za velmi slušnou týdenní apanáž.

Ti dva, Momo a Rosa, se doslova nesnášejí a dávají to dost najevo. Ale postupně se ukazuje, že mají mnoho společného. Židovka Rosa prošla v Momově věku peklem Osvětimi, ztratila rodinu, a i když přežila, odnesla si traumata, která nikdy nezmizela.

Tlumit je se jí daří jen v samotě sklepní místnosti, kam čas od času utíká, aby se obklopila vzpomínkami na lepší část svého, ještě předválečného, dětství. Nikdy ale ani v pozdějším životě nic nevzdala a ještě jako osmdesátnice se dokáže postarat o děti druhých včetně výchovy, v níž důsledně trvá na tom, aby se v jejím domě dodržovala její pravidla.

Momo je konfrontován nejen se stejným problémem ztráty rodiny, ale také s přistěhovalectvím. Pohled na zatýkání imigrantů ho přitahuje jako magnet, těžko hledá, kam vlastně patří. Není to však žádné bezbranné dítě, žije si výhradně po svém a nehodlá to měnit. Na živobytí si vydělává drobnými krádežemi a „prací“ pro drogového dealera.

Jak se ti dva nechtěným soužitím nevyhnutelně sbližují, nacházejí pochopení jeden pro druhého a v dojemném finále se jejich ruce až symbolicky spojí.

Sophia Lorenová je ve filmu jedním slovem úžasná. Velká dáma, která kdysi okouzlovala krásou a elegancí celý svět, hraje s uvěřitelností ženu uvláčenou životem a viditelně slábnoucí, ale zároveň ženu, která nikdy neztratila důstojnost. V některých jejích gestech dokonce dodnes probleskne její kdysi tak proslulá řeč těla, jak si ji diváci pamatují z filmů Horalka, Včera, dnes a zítra, Manželství po italsku a dalších.

Neherec Ibrahima Gueye je jí dokonale vybraným partnerem. Filmaři našli chlapce okouzlujícího a schopného naprosto přirozeného projevu, který vyvolá úsměv, když se raduje z nového kola, i dojetí, když je mu mizerně.

Ve scénáři, který napsal podle knihy Romaina Garyho, se bohužel Ponti dopustil ve značně předvídatelném příběhu ještě některých zjednodušení i překotností. Proměna Rosina a Momova vztahu mohla být propracovanější, stejně jako propojení minulosti se současností, nadbytečné je pronášení řady životních mouder i používání některých symbolů.

Nicméně Pontiho režie podobně jako herecký projev jeho matky příjemně upomínají na doby největší slávy italského filmu. Ponti vypráví poutavě a s citem, obrazy snímá v nejlepším slova smyslu postaru. Natáčel v reálných lokacích, Ibrahima Gueye není zdaleka jediný neherec ve filmu, ale přitom se vyhnul dnešnímu, až k manýře častému zpodobňování reality například roztřesenou kamerou.

Velká dávka působivě zprostředkovaných emocí nedostatky scénáře překryje, takže film, který vypovídá o širších společenských otázkách než jen o soukromých vztazích, je divácky velmi vstřícný a určitě stojí za vidění.

Hodnocení: 70 %