RECENZE: Zgustová píše o emigraci jako stavu mysli

Zvoleným námětem navazuje na loni vydanou prózu Potmě jsme se viděli lépe, kterou vypráví pohledem svého alter ega, redaktorky Mileny usazené v Barceloně. Katalánská metropole je přitom pro Zgustovou domovem už od osmdesátých let. Líčí osud nejužšího okruhu příbuzných, které totalitní tlak donutil opustit domovinu a naplno se přizpůsobit zcela odlišnému prostředí západního světa.

Onou překladatelkou zvukomalebných japonských trojverší je Milenina matka, která tentokrát přebírá vypravěčský hlas, respektive je oproti předešlému počinu ústřední postavou. Jde o rozervanou ženu, která utíká od despotické matky do nevyrovnaného svazku s vědcem z buržoazního rodu, jenž ji nepřijímá s respektem. Klid nachází až coby vdova na sklonku života, kdy se teprve stává sama sebou, ne pouhou ženou váženého akademika.

Vedle vztahové linky spisovatelka prozkoumává otázku vystěhovalectví, čímž knihu činí do jisté míry autobiografickou. Zatímco její skuteční rodiče včetně jí samotné opustili Československo už v roce 1973, ti literární k emigraci vlivem estébáckých sil dospěli těsně před sametovou revolucí.

Po listopadovém převratu se nicméně do vlasti už nevrátili. V té době čekali na vydání takzvané zelené karty opravňující k trvalému pobytu v USA, což s sebou nese povinnost zdržovat se na území Spojených států. Zároveň se tak rozhodli kvůli zmíněné obtížnosti asimilace. „Musela jsem změnit mentalitu,“ popisuje tento vnitřní přerod Milena.

Je trochu s podivem, co Zgustovou přimělo k opětovné rekonstrukci rodinných mikrodějin. Snad jako by ji minulost předků natolik tížila, že se vypsáním dovedla k jejímu pochopení. Z textu v tomto směru vyčnívá důležitá, ale nikterak epochální myšlenka: kdo sám neprošel peklem, nemůže v roli nezúčastněného pozorovatele soudit cizí mravní selhání.

Pro Mileniny rodiče je přetrhání vazeb s rodištěm zatěžkávací zkouškou pro jejich manželství. Jde o podobný motiv, jaký u protagonistů Nesnesitelné lehkosti bytí rozehrál Milan Kundera. A ne o jedinou autorčinou poctu vzorům, v jednom místě schová i důmyslnou, byť letmou narážku na Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet od Bohumila Hrabala, jemuž kdysi zasvětila literární životopis V rajské zahradě trpkých plodů.

Přestože je román dostatečně poutavý, oproti raným titulům z nultých let se Zgustová spíše naneštěstí stylisticky proměnila. Především zvolnila ve zhuštěnosti děje. S nabytými tvůrčími zkušenostmi tak její poslední příběh paradoxně pozbyl na plnosti dřívějších textů. Tentokrát ho rozprostřela na velkorysejší plochu a jazykově zjednodušila.

To na jednu stranu Překladatelku haiku zpřístupňuje širšímu čtenářstvu, zároveň jej však neponouká k hlubšímu rozjímání nad jejím význačným poselstvím.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Překladatelka haiku - Monika Zgustová, Potmě jsme se viděli lépe - Monika Zgustová