Článek
Námět přitom vůbec není špatný. Tři náctiletí potkají v předvánočním čase kouzelného dědečka, který nabídne každému splnit jedno přání. Dva z nich ta svá velmi rychle promarní a hlavní hrdina Albert, nešťastně zamilovaný do maličko starší sestry svého nejlepšího kamaráda, po celý film přemítá, co si přát, aby s tou jedinou unikátní šancí naložil co nejlépe.
Přemítání je příliš, stejně jako propletených, ale vcelku zbytečných postav
Potud je všechno v pořádku, byť nic originálního ani v tomto námětu nenajdeme.
Slabiny filmu ale začínají být patrné hlavně ve chvíli, kdy onoho přemítání je evidentně až příliš, ostatně stejně jako propletených, ale vcelku zbytečných postav, které zastiňují především ústřední rodičovskou dvojici kouzelníků, která patří jak v textu, tak v hereckém ztvárnění ve filmu k tomu nejlepšímu. Tady měla dramaturgie, byla-li vůbec jaká, zasáhnout především, a to právě v její prospěch.
Maminka Jitky Čvančarové, která si nehodlá připustit, že její nakypřenost přestává kouzelnické vystoupení zvládat, i tatínek Martina Myšičky, který se s tímtéž nehodlá smířit, mohli vyjádřit víc než jen problém „pár kil“ navíc.
Předem zřejmé závěrečné prozření – člověku stačí se přičinit a žádný kouzelný dědeček není potřeba – je podáno až zoufale didakticky a opakovaně až běda. Ostatně dialogy obecně patří k tomu nejslabšímu a není divu, že zejména z úst nezkušených dětských herců znějí často dost toporně, těžkopádně.
A podivně působí i hlavní zápletka tak obrovské zamilovanosti u kluka, který vypadá na pátou třídu, byť je jeho představiteli Filipovi Antoniovi „už“ čtrnáct let.
Jsou tu i silnější chvíle, například když otec vysvětluje synovi, proč nemá smysl přát si být tím či oním („když si teď budeš přát být hezký kluk, ve 40 letech už ti to určitě stačit nebude, to už budeš chtít být chlap“), ale většinou jde spíše jen o omílání stále téhož.
Až parodicky, v rodinné komedii cílené na čas vánoční nepatřičně působí bohatý podnikatel v karikaturním podání Vítězslava Jandáka a jeho rozmazlený syn – drsňák, který chce Alberta o jeho přání připravit.
V tom, jak jsou oba stylizováni, totiž působí jako parodie i jejich opět značně těžkopádné prozření o tom, co je v životě důležité.
Vít Karas, který má za sebou nevýraznou pohádku Micimutr, se snažil v režii přiblížit zahraničním filmům, jeho stylizace do blíže neurčeného času i místa je důsledná a patří ve filmu opět k tomu lepšímu.
Také v ní se sice najdou divné motivy, jako třeba pohádkový vlak, který kdo ví proč, občas proletí obrazem, nebo přehršel Santů, kteří se do českého lázeňského města nehodí.
To však lze přičíst na vrub snahy vytvořit fantaskní svět, což se Karasovi v zásadě podařilo. Přebít slabý scénář se ale ani s dobrou hudbou Davida Solaře a s velmi dobrou kamerou Pavla Berkoviče, podporující přesně výtvarnou stylizaci filmu, podařit nemohlo.
Přání k mání
Česko/Slovensko 2017, 90 min. Režie: Vít Karas. hrají: Martin Myšička, Jitka Čvančarová, Filip Antonio a další