RECENZE: Zahradníkův rok je chválou lidské nezdolnosti i práce

Stejně jako v předchozích filmech i tentokrát vychází ze skutečných událostí, které zpracovává originální metodou a realitu v nich povyšuje na satirické i symbolické ztvárnění lidských charakterů a povah.

Hrdinou jeho variace na biblického Davida a Goliáše je majitel malého, nikterak honosného zahradnictví. Společně se ženou se však o ně stará s takovou láskou a pečlivostí, že si k němu přijíždějí pro úrodu lidé z blízkého i vzdálenějšího okolí.

Pak ho ale navštíví realitní makléř a učiní mu nabídku, o níž se domnívá, že ji zahradník nemůže odmítnout. Tajemný klient právě koupil v sousedství zchátralý zámek a jeho zájem o zahradníkův pozemek je vyčíslen částkou, nad níž by měl majitel vážně přemýšlet. Jenže toho to, podle očekávání, ani nenapadne.

Předvídatelné jsou i následky. Začíná to schválnostmi, pokračuje šikanou, při níž vezme za své úroda i drůbež, a vrcholí násilím. Předvídatelnost však v tomto případě není závadou filmu, protože Havelka chytře pracuje i s vedlejšími postavami, ať je to zahradníkova žena, zákazníci, sekuriťák, který se objeví společně se závorou a karavanem na přístupové cestě k pozemku, nebo bezmocní úředníci a policisté.

Zahradník ve skvostném podání Oldřicha Kaisera ve filmu ani jednou nepromluví, ale herec Kaiserova formátu vůbec mluvit nepotřebuje, vše dokáže vyjádřit mimikou.

Zprvu je sice jeho setrvalé mlčení pro diváky poněkud náročné, ale postupně získává významové opodstatnění. Kdykoli přijde zahradník například na úřad, mluví jen ti druzí (starostka v podání Aleny Mihulové, právník Petra Lněničky), a přesto divák velmi přesně ví, na co mu odpovídají.

To, že je Havelka zabírá výhradně přímým pohledem kamery do tváří, pak ještě zvýrazňuje jejich zbytečnost, když neustále jen vysvětlují, že je zahradník sice v právu, ale není to nic platné.

Zahradníkova setkání s byrokracií nebo i s policisty mohou vyvolat úsměv, jinak ale tentokrát Havelka natočil film nesrovnatelně vážnější, místy až deprimující bezmocností člověka a jeho vlastnictví vůči jinému, silnějšímu a bohatému protivníkovi. Nad pocitem bezmoci však emocionálně vítězí zahradníkovo odhodlání nenechat se zlomit.

Velmi dobrou volbou bylo obsazení Kaiserovy životní partnerky, písničkářky Dáši Vokaté, do role zahradníkovy ženy. Jejich vzájemný vztah, vyjadřovaný běžnými každodenními rituály, je plný porozumění, lásky beze slov (byť Vokatá ve filmu několikrát promluví), souhrou v práci stejně jako při jídle.

Naštěstí ani sekuriťák (Štěpán Kozub), realitní makléř (Michal Isteník) nebo policisté (Tomáš Jeřábek a Jiří Vyorálek) nesklouzli ke karikaturám svých postav, jakkoliv se to možná nabízelo. A vtipnou roli dostala i zahradníkova multikára.

Havelka točil Zahradníkův rok od března do března, což je dalším sympatickým prvkem filmu, v němž je každý měsíc rámován úryvky ze stejnojmenné Čapkovy knížky, které předčítá mimo obraz Oldřich Kaiser.

Sledujeme tak zahradníkovu celoroční práci a je radost se na ni dívat, pozorovat, jak takový rok v přírodě pod jeho rukama běží. A vnímat ho někdy v souladu, jindy naopak v kontrastu k tomu, co se právě odehrává v příběhu.