RECENZE: Zábavná Jennifer, Chris a láska páska ve vesmíru

Hlavní hrdina Jim se ocitá v nezáviděníhodné situaci, když se probudí na vesmírné lodi během plánované stodvacetileté cesty ke hvězdám, během níž musí být všichni cestující v hibernaci. Od počátku tuší, že se stalo něco špatného, protože ostatní hibernují dál, zatímco on prozkoumává obrovskou loď v marné snaze najít živáčka.

Potká jen barmana (androida), dá si panáka, zkusí si zacvičit, zahrát virtuální hru, ale tím možnosti zábavy skoro končí. Když si uvědomí, že tohle může trvat ještě devadesát let, začne se propadat do depresí a uvažuje i o sebevraždě.

Po roce zoufalství se hrdina rozhodne, že musí někoho probudit z hibernace, jinak se úplně zblázní. A co čert nechtěl, vedle zrovna hibernuje pohledná dívka Aurora (Jennifer Lawrencová), která ho zaujme. Schyluje se k romantice, když ji pozve na večeři a ona přijme (jak překvapivé, když je jediným živým člověkem na lodi, který nebyl hibernován). Zároveň ale Jima trápí porucha lodi. Náznaků, že se schyluje k průšvihu většího rozsahu, je víc než dost.

Pasažéři zkombinovali efekty nadupanou mainstreamovou sci-fi a dojemně hollywoodskou romantiku s oním osudovým poselstvím „možná zemřeme, ale láska vítězí nad vším“. Jakkoli to zní zlověstně, scénář v mnohých ohledech funguje. Je poměrně napínavý, herci mají charizma a hrají slušně. Dialogy s androidem přinášejí i menší množství humoru, nevyhneme se ovšem klasickému hollywoodskému klišé, kdy na začátku mladá dvojice září štěstím, v polovině filmu přijde povinná krize a v závěru se stane to, co všichni čekáme.

Scénář obsahuje i pár menších záhad. Pokud se nacházíme na kosmické lodi, kde musí všichni – i posádka – hibernovat a několikrát se opakuje, že v minulosti se nikdy nestalo, že by se někdo probral, proč je během hibernace  všechno zapnuté a androidí barman vesele leští skleničky a vítá člověka, který tam vůbec neměl být? To film nijak nevysvětluje.

Architekti, výtvarníci a odborníci na efekty předvedli každopádně v Pasažérech famózní práci. Loď lahodí oku, roboti jsou zábavní a dojde i na nějaký ten výbuch, aby se napásl typický akčně-komerční divák. Akční část filmu je ale překvapivě mnohem béčkovější a nudnější než romantická.

Přestože režisér Morten Tyldum jasně cílí na popcornové masy a film trpí syndromem „musí tam být pro každého něco“, není nudný, a dokonce mu lze přiznat částečnou originalitu, což u mainstreamové sci-fi nebývá samozřejmostí.