RECENZE: Z podrazáka spasitelem. Lokiho proměnil seriálový zub času

Ne vždy má kladný vývoj původně záporných postav kýžený efekt. Pokud by bůh zrady a falešností zůstal věrný svým kouskům, možná by jeho popularita rostla doteď. Na druhou stranu o příliš bodů u komiksu chtivého publika nepřišel. Stále jde o jednu z nejoblíbenějších postav v kánonu.

Daleko víc než absence špatností Lokiho trápí čas. Přesněji jeho tok v nekonečné větvi realit a multiverzí, které se zrcadlí a zvýrazňují v šesti dílech seriálového pokračování.

Esence cest do minulosti či budoucnosti vždy tkvěla v tom, že ačkoliv tvůrci třímají v rukou nekonečné možnosti, vytyčí hranice, přes které nejdou. To jediné se v celkem vydařeném epilogu velké postavy nepodařilo dostat pod kontrolu. Jde o konstantní problém Marvelu, který prostupuje nejedním filmem či seriálem.

V odlehčeném pojetí dobrodružství kolem Úřadu časových odchylek tak až moc často dochází k chaotickým změnám v čase i prostoru, kdy divák slepě sleduje hlavního hrdinu s vědomím, že zkrátka uvěří čemukoliv, co mu Marvel naservíruje. A užitečná moc Lokiho úměrně roste s další expanzí světů, ve kterých řádí varianty zla.

S trochou fantazie lze všechno. A proto se tvůrčí tým nepouští do detailnější logiky. Tu reprezentují jen a pouze postavy s několika normostranami dialogu, který je tu tesán do kamene bez jakékoliv pochybnosti. Lokimu by místo toho daleko víc slušela jednoduchost a větší důraz na rozvoj dalších charakterů.

K tomu totiž seriál disponoval skvělým hereckým jádrem, které by se dalo rozdělit do dvou skupin. V té první táhne famózní chemie mezi Tomem Hiddlestonem a Owenem Wilsonem.

Oba umělci své dialogy neskutečně posouvají a působí, jako by spolu hráli už věky (poprvé a naposledy se potkali ve filmu Woodyho Allena Půlnoc v Paříži). Zábavným doplňkem týmu je také oscarový vítěz Ke Huy Quan, kterému je role Ouroborose šitá na tělo. Víc prostoru by si zasloužila i animovaná umělá inteligence Minutka s hlasem Tary Strongové.

Na druhé straně hrdinného spektra zaujal výkon Jonathana Majorse, který plně využívá návratu v druhé sérii. Funguje jako chladný záporák s potenciálem nahradit Thanose v dlouhodobějším měřítku. K tomu však bohužel nemusí dojít, jelikož Majors čelí v Americe obvinění z domácího násilí a aktuálně zahájené soudní řízení není zrovna marketingovým tahákem pro budoucnost postavy v MCU.

Přes ztracené a znovu nalezené časové skoky ale Lokiho loučení funguje solidně. Ve více než pěti hodinách stopáže naštěstí tvůrci předem eliminovali laciné a infantilní vtípky, hráli s citem na divákovi emoce a po dvanácti letech existence postavy ve filmech a seriálech posadili napraveného boha na pomyslný trůn. Ten není dokonalý, ale zajišťuje mu uspokojivé završení cesty, během které se neproměnil v karikaturu sebe sama.

Lokiho velké poslání se možná ze začátku nejevilo natolik poeticky, ale ve výsledku stojí za zhlédnutí i v podobě, kterou možná málokterý fanoušek čekal. Důležité však je, že seriál zůstal zdravě hravý, věrný svému hlavnímu protagonistovi. Veškeré nedostatky se pak časem jednoduše ztratí.