RECENZE: Z Febiofestu jde do českých kin Deník strojvůdce

Už před uvedením na Febiofestu ho předcházela pověst snímku, jenž zvítězil na několika mezinárodních festivalech a na moskevském dostal Cenu diváků. Díky tomu byl vyprodán jako první, už 48 hodin po spuštění festivalového předprodeje.

A není divu. Jde o komedii, kterou lze humorným vyprávěním o vážných věcech přirovnat ke slavným francouzským Nedotknutelným, byť jeho ladění nemá bláznivý, ale spíše trochu zasněný charakter.

Povolání strojvůdce patřilo už od vynálezu lokomotivy k těm, o nichž sní většina kluků a které se v rodinách dědí z generace na generaci. Stejně tak v rodině hlavního hrdiny Iliji, jehož otec i dědeček byli strojvůdci a on sám se po mnoha letech, prožitých na dráze, pomalu chystá do důchodu.

Kromě šedesátky a mnoha tisíců kilometrů má však Ilija na kontě jeden neslavný rekord. Za svou kariéru přejel dvacet osm lidí, a i když to byla vesměs zabití, která nezavinil, sedí mu na duši jako těžký balvan.

Desetiletý Sima má ve svém věku problém, který není o nic menší. Rodiče ho hned po narození odložili v krabici od banánů před sirotčinec a on nic jiného než jeho zdi nepoznal.

Když se o něj znenadání začnou zajímat podivní adoptivní rodiče, má všeho dost, sbalí kufřík, odejde na železniční most – a chybí jen pár centimetrů k tomu, aby se stal Ilijovou devětadvacátou obětí.

Naštěstí tentokrát strojvůdce včas zastavil a po zjištění, že se Sima chtěl raději zabít, než by dál žil v sirotčinci, se chlapce ujal a dovedl ho až k maturitě hnán jedinou jistotou: Sima musí dělat cokoli jiného než strojvůdce, protože by – tak jako každý z nich – musel zabíjet. Jenže chlapcovo přání jít ve stopách svého sice nikoli biologického, ale zato jediného otce je silnější než všechny zákazy.

Na první pohled to možná není zrovna příběh, který by měl diváky uchvátit, působí spíše vážně, zasmušile tak, jak zasmušilý je většinu času i jeho hlavní hrdina. Jeho kouzlo ale spočívá v tom, že Radovic ho napsal a natočil s ohromně sympatickým humorem, který je přesně dávkován, a to v řadě podob. Chvílemi černý, jak jen balkánské filmy dovedou být, jindy zase laskavostí připomene humor český, chvílemi probleskne i obecně situační.

Kromě toho vložil do filmu a do vztahu k lidem v něm množství citu. Láska v něm je nenápadná, ale o to silnější a působivější, takže je velmi snadné pochopit a zamilovat si jak dospívajícího Simu, tak většinou podmračeného Iliju ve vynikajícím podání Lazara Ristovkého.

Tento srbský herec (a také režisér a producent), mezi jehož nejslavnější role patří učeň Crni v Kusturicově Undergroundu nebo boxer v Paskaljevičově Sudu prachu a který si zahrál například i ve Fílově Králi zlodějů nebo v bondovce Casino Royal, obdařil Iliju takovou mírou charismatu a obyčejné lidské empatie, že mu člověk bezděky drží palce. Nejen když si lehne na koleje…