RECENZE: Z alba Pink je třeba vyzobávat

Třiačtyřicetiletá Alecia Beth Moore Hartová, která používá umělecké jméno Pink, má za sebou parádní nástup ze začátku nultých let i následné plodné období, během něhož se držela na špičce pop music. Dopomohla si k tomu směsí vkusných balad, rockově střižených dupáren i popových hymen, pokaždé parádně vyzpívaných svou největší zbraní, hlasem.

Ten ale nedávno dostal zabrat. Za pandemie Pink onemocněla těžším covidem, což nebylo nikterak přínosné. Že přibrala na váze, mělo neblahý vliv nejen na její postavu, leč právě i hlas. Přišly i další zdravotní problémy, operace kyčle a rekonvalescence plná bolesti, slz a deprese.

Jakmile to skončilo, rozhodla se shodit kila navíc, starat se o svou fyzickou kondici a být lepší matkou. I o těchto proměnách album je. Písně jsou inspirovány pohnutými událostmi v jejím životě včetně smrti otce Johna Moorea, který podlehl rakovině prostaty. Věnuje mu na albu hned první skladbu When I Get There.

Písničky Trustfall, Runaway či Last Call se svým zvukem i aranžemi otáčejí k popu osmdesátých a devadesátých let s důrazem na zapamatovatelnou melodii. Turbulence má rockový střih propojený s atmosférickým popem, Kids In Love je „táboráková“ písnička postavená na zvuku akustických kytar, Never Gonna Not Dance Again dokládá, že Pink sluší klenuté melodie, Our Song, že i klavírní balada, a rocková Hate Me demonstruje, jak velký a jistý hlasový rozsah má.

Navenek by to mohla být pestrá deska, fakticky je spíše rozháraná. Nemá stylovou koncepci, a pokud jde o písničky, napsaly už Pink a její tým lepší. V textech zpěvačka osciluje mezi nadějí a zoufalstvím, což je pozice trochu úmorná. Když tedy v baladě Lost Cause zpívá „Připadá mi, jako bych uvázla na večírku bez alkoholu/A teď se hudba zastaví a my netančíme…“, vystihuje to dojem z celého alba.

Lze z něho „vyzobat“ pár dobrých písniček. Jako celek ale postrádá faktor, kvůli kterému si ho zamilujete.

Mohlo by se vám hodit na Zboží.cz: Beautiful Trauma - Pink [CD], Missundaztood - Pink [CD]