RECENZE: Waters se dál nedostal. Přesto je The Wall veledílo

Byla to možná nejslavnější deska Pink Floyd a není sporu o tom, že nejslavnější a nejpovedenější práce Rogera Waterse vůbec. Byl totiž autorem hudby i textů, stejně tak celého konceptu. Když později ze sestavy Pink Floyd odešel, rád se ke své mistrovské hudební práci vracel. Možná to byl důvod, proč se pak nikdy nedostal dál.

I koncertní film, jenž měl premiéru na loňském filmovém festivalu v kanadském Torontu a dnes bude souběžně promítán do mnoha kin na celém světě, je dokladem toho, jak moc se Waters cítí v konceptu The Wall jistý. Je to koneckonců jeho osobní umělecká zpověď, málokdo může příběh chápat lépe než on sám a nikdo na světě mu nemůže upřít, že tehdy na konci sedmdesátých let vytvořil a s Pink Floyd nahrál i zrealizoval jedno z nejdůležitějších děl historie světového rocku.

Otázkou zůstává, proč na ně byl Waters i v pozdějších letech tolik fixovaný a proč se je nepokusil jakkoli překonat. Na třech svých sólových albech se například kvalitě The Wall ani nepřiblížil.

A tak se tedy k dílu v roce 2010 opět vrátil a tři roky jezdil s jeho novou podobou po světě. Bylo to monstrózní, moderní i dechberoucí. Koncertní dokument odhaluje detaily celého setu, prozrazuje, co všechno se dělo za zdí v době, kdy za ní kapela hrála a zpívala, nabízí pohled do Watersovy tváře v okamžicích, kdy The Wall hovoří jasně proti válce a prozrazuje, že to pro něj je celoživotní postoj. To ostatně dokresluje i druhá část filmu, ve které vyráží ke hrobu otce, jenž skonal za druhé světové války.

Je to velice sentimentální, některé monology a dialogy Waterse s ostatními jsou prázdné, nicméně když dorazí do Itálie a u památníku se jménem otce zahraje na trubku, jde z toho mráz po zádech stejně intenzivně jako z některých písní či vizuálních efektů, které při The Wall představil. Jako by tím mělo být řečeno, že tohle hudební dílo překonat vlastně nikdy nemohl.