RECENZE: Warholův barevný popartový sen ožil v Pardubicích

„Andy Warhol je nejtypičtější americký umělec s nejméně typickým americkým původem,“ uvedl na vernisáži ředitel muzea z Medzilaborců Martin Cubjak. Tato charakteristika k tvůrci velmi těsně patří a dokonale ho charakterizuje. Warhol totiž vždy jako by napříč pronikal určitými společenskými i uměleckými vrstvami.

Byl těžko zařaditelný. Mluvíme-li o něm jako o popartovém umělci, máme pouze rámcové určení. Jeho výtvarné vidění totiž sahá mnohem dál.

Možná je to právě tím, že jeho rodiče do Pittsburghu, kde se v roce 1928 narodil, přišli ze země na pomezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. Nepatřili vlastně nikam a zároveň jejich domovina zasahovala území několika států.

Také jejich syn Andy Warhol vždy překračoval hranice. Vizáží, chováním, uměleckou tvorbou, ale i sexualitou.

Co se týče jeho pojetí výtvarna, vždy vycházel z toho, že neexistuje nic běžného, nezajímavého a banálního, co by se nedalo esteticky interpretovat a povýšit na umělecké dílo (od začátku 60. let 20. století užíval hlavně sítotisk). A klidně to mohla být i piksla od instantní polévky.

„Cézanne maloval jablka, já maluju plechovky od polévek,“ říkával svým kritikům i obdivovatelům.

Při rozklíčování jeho děl je mít třeba na paměti, že Warhol vždy chápal sociální kontext (ale i kontrast), v němž prezentoval své práce, jako naprosto zásadní a byl pro něj stejně fundamentální jako námět vytvářeného artefaktu.

Proto je prostor automatických mlýnů, v němž sídlí galerie, něčím, co autorovy umělecké vize povyšuje o level výše. Industriální prostor totiž plně koresponduje s autorovou vizí umění - práce jako každé jiné. Proto nazval svůj ateliér Factory (tedy továrna) a prohlašoval, že by chtěl být strojem.

Monumentální budova z červených cihel, která na hladině Chrudimky vytváří převrácený obraz (představte si to ve stylu warholovského barevného pop artu), plná fragmentů strojů, je ideálním místem pro vstup do barevného Warholova snu.

Ano, barevnost, to je to, oč tu běží. Podívejme se na nejznámější dílo výstavy, cyklus portrétů sexy symbolu 60. let, nebeské milenky prezidenta Kennedyho, nazvané prostě a jednoduše Marilyn Monroe. Její podobizna vznikla z fotografie, kterou na začátku 50. let udělal Frank Powolny. Portrét vznikl krátce po hereččině smrti v roce 1962 a tvůrce jej pojal původně jako pravoslavnou ikonu ve zlaté barvě.

Pop ikona rovná se pravoslavná ikona, to byl autorův významový posun. Později vytvořil mnoho verzí tohoto díla a jedna z nich je i v Pardubicích. Šest podobizen herečky ji představuje v několika podobách.

Jako veselou růžolící star, jako šedivou depresivní myšku nebo jako povrchní bytost bez tváře. Kdo zná životní osudy této dámy, chápe naplno, proč je série takto koncipovaná.

Naproti tomu můžeme postavit jinou globální personu, kanadského hokejistu Wayna Gretzkyho. Portrét jej ukazuje jako antického boha Apollona. Akcentuje jeho krásu a mladost. Protiváhu jeho krásné tváři tvoří číslovka 99, kterou nosil na dresu a kterou už v NHL nikdo nikdy nebude na zádech mít. Modrá, bílá a oranžová, které na díle převažují, jsou barvy Edmontonu OIlers, klubu, ve kterém Gretzky nejvíce zářil.

Možná by stálo za úvahu, co by se stalo, kdyby Andyho rodiče zůstali doma a on tvořil ve vesnici Miková na severovýchodě Slovenska. Určitě by ho zaujaly barevné květy na okolních loukách a vzniklo by podobné dílo, jako je na výstavě (Flowers), místo Marilyn by na stěnách galerie zřejmě visely portréty sovětské pěnice Aly Pugačevové a Gretzkyho by nahradil Jozef Golonka (slovenský hokejový útočník).

Ale výtvarně či ideově by to byl stále Warhol. Pokud by měl ovšem určitou uměleckou svobodu, která je v totalitě vždy problematická a pro něj byla vždy naprosto fundamentální.

Naproti tomu svůj strach z konečnosti, z definitivnosti smrti, umělec překonával formou určité arteterapie. Zobrazoval motivy katastrof, automobilových nehod i popravčích nástrojů (elektrické křeslo). A také lidské lebky coby symbolu zániku.

V expozici najdeme kvartet portrétů z roku 1976 Skull (Lebka). Vévodí na něm čtveřice černých lebek na studeném barevném podkladu.

Celá koncepce evokuje řadu kolumbárií na hřbitově s lidskými ostatky. Paradoxem dějin je, že Warhol přežil v roce 1968 útok militantní feministky a zemřel na rutinní operaci žlučníku (1987).

Přesto svým způsobem pochopil, jak nesmlouvavou nenávratnost smrti lze přece jen přechytračit. Jedinou cestou je vytvořit dílo, které svého tvůrce výrazně přesáhne a definitivně ho zakonzervuje v kolektivní paměti. A to Andy Warhol dokázal měrou vrchovatou.