Článek
Radok a Ivanović se soustředili cele na příběh Rusalky, která vynaloží veškerou odvahu na splnění svého snu o lidském světě plném lásky, ale najde v něm jen povrchnost a cynismus.
Sama není s to stát se plně člověkem. Vrací se zlomená zkušeností, která ji zbavila nevinnosti nejen tělesné, ale i duševní. A toto poznání je jejím prokletím.
Kdo čeká idylickou pohádku, bude zklamán. Ale většina pohádek je přece velmi krutých. A právě takovou krutou pohádku Radokova inscenace vypráví.
Nemá laskavého tatíčka Vodníka ani happy end v podobě Prince umírajícího šťastně v Rusalčině náručí. Pro Prince ani odpuštění není v závěru této Rusalky místa.
Není v něm ani pohádková polarita dobra a zla, protože zlo vězí v každém z nás a některé věci se zkrátka ani v pohádce napravit nedají.
Zbývá jen Rusalka, vyrvaná životu v hlubokou samotu, jíž pomoci nedokáže už nikdo, ani Vodník s Ježibabou, kteří mají nejspíš za sebou podobnou zkušenost.
Jana Šrejma Kačírková jako zlomená Rusalka v závěru Dvořákovy opery.
Inscenace je zasazena do modravého pokoje s vysokými okny a náznaky rákosí. Má v sobě harmonii a krásu, ale po Rusalčině návratu je z něj jen prázdný prostor s kalužemi, v nichž se válejí tlející zbytky vegetace.
Není tesknější scény než trio lesních žínek opěvujících krásy, kterých Rusalka pozbyla. A ona sama trčí uprostřed nich jako nepříjemný znepokojující fakt.
Okna i dveře se postupně zavírají, svět zůstal kdesi daleko, ten skutečný i pohádkový, a Rusalka stojí sama v potemnělé hrobce, živa ani mrtva, žena ani víla. Inscenace je o touze, zklamání, samotě, ale také o erotice prostupující světem všech bytostí.
Cizí kněžna (Eliška Gattringerová) má to, co Rusalka (Jana Šrejma Kačírková) postrádá. A je to i erotičnost.
Tématu inscenace je přizpůsobena i hudební úprava, která škrtá nejen rozverné scény Kuchtíka a Hajného, ale třeba i první árii Ježibaby, zkrátka vše, co Rusalku přibližuje folklorní pohádce.
Znalci Dvořákovy partitury se s tím budou možná vyrovnávat těžce, ale výsledkem je působivý, kontinuálně plynoucí proud hudby, podobný Wagnerovu Tristanovi a Isoldě.
Radok s Ivanovičem došli během let své spolupráce k téměř dokonalému výrazovému minimalismu tvrdošíjně sledujícímu jádro tématu bez zbytečných ornamentů a odboček.
Přes premiérové hráčské chyby dosáhl orchestr pod Ivanovičovým vedením zvukové i barevné působivosti, a hlavně dramatické účinnosti, která svědčí o propojeném celku inscenace.
Dokonale mu slouží i jediné sólistické obsazení v čele s Janou Šrejmou Kačírkovou v titulní roli, která Rusalku naplňuje nejen pěvecky, ale především dokonalým prožitkem jejího tragického osudu, s mimořádným hereckým nasazením a opravdovostí.
Trio lesních žínek – Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová – představuje v inscenaci i erotický prvek.
Totéž platí i o Vodníkovi Jana Šťávy a Ježibabě Václavy Krejčí Houskové, Cizí kněžně Elišky Gattringerové a Princi Petera Bergera. Každý z nich vytváří přesně definovanou a individualizovanou postavu.
Včetně tria lesních žínek v podání Doubravky Součkové, Ivany Pavlů a Moniky Jägerové, jejichž scény nejsou vybočením, ale součástí světa, který divákům Radok předestírá. A v neposlední řadě do něho zapadá i sbor voyeursky nahlížející do Rusalčina soukromí.
Brněnská Rusalka je cenná dokonale promyšlenou koncepcí vtělenou do výrazově oproštěné a účinné jevištní i hudební podoby. Nejde proti Dvořákově hudbě a Kvapilově libretu, ale naplňuje křehké, smyslné a emotivní poselství opery.
| Antonín Dvořák: Rusalka |
| Hudební nastudování Marko Ivanović, režie David Radok, scéna David Radok s použitím koncepce Larse-Ake Thessmana, kostýmy Zuzana Ježková. Premiéra 5. dubna v Janáčkově opeře, Národní divadlo, Brno |
Hodnocení: 95 %