RECENZE: Vykračování z komfortní zóny Depeche Mode sluší

Depeche Mode jsou holt elektronická kapela, která hraje tzv. „na klik“ do předtočených základů. To se jim nedá vyčítat, dělají to odjakživa, a ostatně dělá to dnes většina populárních hudebních těles.

Díky tomu je na koncertě slyšet víc muziky, než fyzicky uhrají ruce přítomných muzikantů, bubeníkovi s metronomem v uchu nekolísá tempo a lze to využít i k působivé synchronizaci se světly a projekcí.

Pokud ale někdo zná písničky DM do poslední noty – tak jako autor těchto řádků (u některých skladeb bez nadsázky do posledního samplu) – může mít pak na koncertě trochu problém s tím, že ho už nemá co překvapit.

Zmáčkne se play, naprogramované podklady se rozjedou a vystupující do toho začnou živě přihrávat své party, které jsou u Depeche Mode také vesměs jasně dané. Tedy zejména ty klávesové. Jiskru života tak obstarává hlavně zpěv a živé bicí. A tam u Depeche Mode také zhruba víme, co čekat.

Zvučný a charismatický baryton Davea Gahana, který není vždy intonačně přesný, zato výrazově se dokáže zarýt pod kůži. Naproti tomu až broadwayovsky muzikálový, technicky bezchybný přednes Martina Gorea, který zároveň rok od roku čím dál víc zjišťuje, že je vlastně rockový kytarista. A bubny Larse Ulr… pardon, Christiana Eignera, který by měl za každou zbytečně zahranou dvaatřicetinu dostávat pokuty.

To všechno člověk už u Depeche Mode tak nějak předpokládá a je to v pořádku, protože jistá strojovitost a schematičnost k této kapele prostě od začátku patří. Přesto však potěší, když se na pódiu dějí nepředtočené a digitálním tikáním nespoutané věci.

Nemyslím tím přitom moment, kdy se Gahan ve Walking In My Shoes v posledním refrénu ztratil a zkrátil ho, zatímco Gore zpíval svůj vokál dál, načež se ale nechal rozhodit tak, že v následující kytarové vyhrávce obrátil pořadí střídajících se melodií. Stane se. Ale i to je vlastně osvěžující.

Kapela nicméně dokázala, že umí vykročit z komfortní zóny i o pár kroků dál a obejít se zcela bez předprogramované kazajky. Nejvíce to bylo znát na sólovém pěveckém vystoupení Gorea jen za doprovodu klavíru.

Klasický osmdesátkový hit Strangelove i relativně nedávná singlovka Heaven v tomto minimalistickém podání vyzněly vlastně možná zajímavěji než originály s plnou aranží, protože dávají posluchači možnost soustředit se na to podstatné a nerozptylovat se bzukotem tu, práskancem onde, tamburínou tady a zašustěním tam.

Vrcholem sobotního koncertu tak pro mě byla skladba Waiting For The Night otevírající přídavek. Zatímco ve studiové verzi na albu Violator tato pomalá věc stále strojově tepe, klávesista Peter Gordeno ji zbavil tohoto nervózního napětí a rozehrál ji se svobodou přednesu včetně zrychlování a zpomalování tam, kde je třeba.

Už tak zajímavé harmonie ještě trochu rozpracoval, takže Gahan s Gorem jako by zpívali svůj duet do soundtracku k nějakému hodně melancholickému francouzskému filmu. Kapela tu sladkobolnou náladu záhy krutě zavraždila, když nasadila sice banální, ale zato energickou a hybnou Just Can’t Get Enough z debutového alba.

Ale v jejím závěru opět došlo na něco, co by se dalo nazvat pečlivě připravenou improvizací. Kapela nechá publikum zpívat melodii a do toho se živě přidává. Funguje to. Stejný prvek uplatnila také na konci Everything Counts, tam ale každý fanoušek, který aspoň jednou viděl kultovní film 101 z roku 1988, ví, že už je to tradice.

Nicméně hned po ní Gahan reagoval na signál z publika, že někdo v první řadě má narozeniny, a zazpíval mu za doprovodu klavíru Happy Birthday To You. Tahle humanizace Depeche Mode, kteří jsou jedněmi z nejvýraznějších průkopníků elektronické hudby, je sympatická. Se snahou znít jako rocková kapela to občas možná trochu přepalují, jako například v závěru I Feel You, ale jinde znějí i v tomto žánru docela autenticky.

Poslední album Memento Mori má, jak už z názvu vyplývá, jako ideový leitmotiv konečnost života. Neúprosnou rychlost plynutí času, ale zároveň i obdivuhodnou schopnost mu čelit, jsem si uvědomil u skladeb, které zazněly jak tentokrát, tak už při první návštěvě Depeche Mode v Praze v roce 1988. Napočítal jsem jich sedm.

Některé měly trochu pozměněnou formu, ale jiné, například Stripped, nedoznaly v aranži takřka žádných změn. Prostě po 36 letech přijedou a zahrají to stejně a ono to pořád zní skvěle. Totéž platí o novějších skladbách ze dvou následujících alb, včetně největších hitů Enjoy the Silence a Personal Jesus. Ty u nás poprvé naživo zazněly v roce 1993 na Letné. To už také není úplně včera.

Možná právě v tom tkví tendence Depeche Mode některé skladby zachovávat zakonzervované v podobě, v jaké je nahráli, protože jsou si vědomi toho, že je nahráli dobře. Stejně je ale na druhou stranu přínosné, že je na koncertech pokropí živou vodou Gahanův živelný projev, Goreova zkreslená kytara, Gordenova klavírní zručnost nebo Eignerovy důrazné bicí, byť ten to někdy přehání a předvádí se.

Depeche Mode v Praze své oddané publikum nadchli ve čtvrtek i v sobotu. Namíchali svůj koktejl z písní, na které se nesahá, a z těch, které snesou jiný úhel pohledu a následné překopání. Ačkoliv vím, že síla a význam DM jsou v těch prvních, víc mě tentokrát bavily ty druhé.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Memento Mori - Depeche Mode, Violator - Depeche Mode, Black Celebration - Depeche Mode, Spirit - Depeche Mode