RECENZE: Vinohradský Amadeus - působivé divadlo velké scény

Na Vinohradech zůstala viset ve vzduchu otázka, zda a jak vůbec inscenovat Shafferovu, na domácích scénách už mnohokrát „obehranou“ hru, bez Morávkovy očekávaně netradiční koncepce.

Režisér Martin Čičvák dal páteční premiérou na tyto pochybnosti hned dvě přesvědčivé odpovědi: smysl to má, nalezne-li inscenační tým v Shafferově textu téma, o němž stojí za to hrát a zprostředkuje-li je srozumitelně divákům, a zejména, disponuje-li soubor dvěma tak skvělými hereckými představiteli hlavní dvojice, jako je Jiří Dvořák (Salieri) a Ondřej Brousek (Mozart).

Zatímco Morávek šel v Brně cestou blízkou filmovému zpracování hry (provázkovská inscenace má podtitul Hommage á Miloš Forman), režisér Martin Čičvák s dramaturgem Milanem Šotkem vyškrtali z textu vše okázalé, patetické a doslovné – především mnohomluvné vstupní vzývání duchů budoucnosti, jakož i historku o „otrávení“ Mozarta a dokonce i Salieriho nepovedenou sebevraždu.

Podstatní v jejich Amadeovi jsou pouze Mozart a Salieri, vše ostatní k nim tvoří pozadí. Vídeňský dvůr se změnil v panoptikum, postavy Stracka, Rosenberga i Van Swietena jsou jen němé loutky mluvené „Větříčky“, císař Josef II. (Michal Novotný) je šermující maniak, který vše řeší mezi dvěma figurami a jemuž jsou umění a kultura i s Mozartem šumafuk (jistě jen náhodou naskočí asociace s dnešními sport podporujícími politiky).

Hraje se na téměř prázdné scéně se třemi klavíry a rudou, zdvihající se podlahou, která tvoří „osudové“ pozadí druhé poloviny inscenace, včetně faustovské díry, jíž se na scénu probourá Komtur alias Mozartův otec Leopold.

Podstatný je tu opravdu „jen“ střet Mozarta a Salieriho, či spíše Salieriho a Mozarta, protože Salieri je zde vypravěčem svého tragického příběhu, své jednostranně vypovězené smlouvy s Bohem, jenž dal přednost geniálnímu dítěti Mozartovi a věrného služebníka Salieriho odsoudil do šedé zóny věčných průměrných, jimž Salieri poslední větou dává své rozhřešení. Hraje se tu o průměrnosti, posedlosti, vášni, bezmoci i o tom, že „dobro v umění neznamená vůbec nic“.

Jiří Dvořák s režisérem Čičvákem promyšleně budují oblouk Salieriho propadu z výsluní do nicoty. Precizně mluvící Dvořák začíná v civilně potlumené poloze (ale plné napětí) s lehce sebestředným i sebeironickým zahrocením – člověk na vrcholu sil i kariéry, který excentrického Amadea nebere vážně.

Přesně zahraje zlom, kdy objeví a pochopí Mozartovu hudbu, a od této chvíle hraje děsivě narůstající schizofrenii člověka, který jako jediný dokáže rozpoznat Mozartovu genialitu, aby ji před celým světem pečlivě utajoval a Mozarta promyšleně ničil.

Tento Salieri nespustí Mozarta z očí a střídmými mimickými, gestickými i slovními komentáři dává najevo své narůstající ohromení, jež nepostrádá i komické momenty, svůj obdiv smíšený s odporem – až k dramatickému výbuchu osvobozující pravdy těsně před Mozartovou smrtí. Je to fascinující a celistvý herecký výkon.

Mozart Ondřeje Brouska se prakticky neustále pohybuje mimo realitu, ve světě své hudby. Brouskovy hudební schopnosti mu umožňují hrát na jevišti živě Mozartovy skladby, a to v místy hodně bizarních situacích.

Ale nejen to, Brousek dokáže mnoha prostředky postihnout Mozartovu posedlost hudbou i výlučnost génia neschopného praktického života. Jeho Mozart se na scéně doslova stravuje vlastní energií. Ivana Uhlířová i na malém prostoru, který její Konstance má, uhraje prostoduchost i něhu, jež stále marně naráží na bariéru pro ni nepochopitelné hudby.

Čičvákův Amadeus je příkladem neokázalého, z textu vycházejícího a zvládnutého tématu v prostoru velkého jeviště, kde slovo, scénografie, hudba i herecká akce tvoří jeden logický a emotivně působivý celek.

Občas to sice i trochu zaskřípe - třeba předvádět Únos ze serailu v duchu „německého divadla“ současnosti je spíš ojedinělý fórek, který se s dalším děním příliš nepojí - ale ve výsledku je Amadeus inscenací, na kterou, po Čičvákově stejně pozoruhodné Andoře, mohou být Vinohrady právem pyšné.