RECENZE: Videoherní adaptace Borderlands genericky kráčí ve stopách Strážců Galaxie

První díl videohry vyšel v roce 2009. Jedná se o kombinaci klasické a RPG střílečky z pohledu první osoby, v níž se hráč pohybuje v postapokalyptickém světě planety Pandora. Atmosféra hry je odlehčená, plná černého humoru a groteskního násilí. Má specifickou komiksovou výtvarnou stylizaci a objevuje se v ní množství zbraní a vedlejších postav.

Jde tedy o ideální námět pro ztřeštěné akční dobrodružství ve stylu Strážců Galaxie. Inspiračních zdrojů ve filmu ale naleznete mnohem víc. Série Star Wars a Mad Max vás napadnou na první dobrou, planeta Pandora se objevila v Avatarovi.

Se Strážci Galaxie má Borderlands společný vizuál překypující barvami, množství soubojů a dějovou linii, v níž společenství roztodivných zabijáků hledá magický předmět v podobě trezoru s mimozemskými technologiemi, přičemž se vyjeví, že k němu má klíč jeden z jeho členů, který se ukáže jako vyvolený či vyvolená.

Scénář si ze hry bere postavy, prostředí i monstra, ale nedokáže těmto postavám dát smysluplnou motivaci. Jsou tak definované především tím, jak vypadají, jaké mají schopnosti a jak na sebe vzájemně reagují. Nedozvíme se ale například, jak magnát Atlas přišel ke svému postavení.

Lilith (Cate Blanchettová) je lovkyně lidí s ohnivě oranžovou kšticí, která dostane za úkol najít Tinu, zmizelou dceru nejmocnějšího muže ve vesmíru Atlase (Edgar Ramírez). Znamená to pro ni vrátit se na planetu Pandora, kde vyrostla.

Pandora jako domov vyspělé mimozemské civilizace kdysi oplývala hojností, dnes po všech nájezdech připomíná obří skládku. Tiny Tinu zde s pomocí robota Claptrapa poměrně záhy nalezne a s ní i její ochránce, zběhlého žoldáka Rolanda (Kevin Hart) a obrovitého psychopata s plynovou maskou na obličeji Kriega (Florian Munteanu).

Po prvotním pošťuchování s nimi uzavře spojenectví, to když zjistí, jaké jsou Atlasovy záměry.

Děj je velmi jednoduchý a přímočarý. Z nesourodé skupiny individualit vzniká tým, který v souladu s herní předlohou putuje rozmanitými lokacemi a střílí ty, kdo se mu postaví do cesty. Míří přitom k trezoru, který skrývá tajemství Pandory.

Součástí této party psanců je přemoudřelý sarkastický robot s hlasem Jacka Blacka i vědkyně Dr. Tannisová (Jamie Lee Curtisová). Hláškování Jacka Blacka ale po čase působí spíš otravně, podobně jako chování Tiny. Moc co hrát nemá ani Jamie Lee Curtisová, která je v rozporu s herní předlohou asi o třicet let starší. Podobně je tomu v případě Giny Gershonové, která hraje rozvernou majitelku klubu Moxxi.

Kevin Hart oproti své obvyklé komické šarži překvapí tím, že hraje ukázněně, záporák Edgar Ramírez je nevýrazný. Chemie mezi herci je spíš instantní, což se podepisuje na celkovém výsledku, který působí nezáživným, generickým dojmem. A nic na tomto dojmu nezmění ani pokus o emotivní finále.

Jak se na tom podepsaly potíže při vývoji tohoto projektu, je otázkou. Mluvit se o něm začalo už v roce 2011 a od té doby se na něm vystřídalo množství scenáristů a režisérů. V roce 2020 bylo oznámeno, že ho bude režírovat Eli Roth podle Mazinova scénáře.

Natáčení probíhalo v Budapešti během covidové pandemie na jaře následujícího roku a v roce 2023 si vyžádalo dvoutýdenní dotáčky. Ty už byly ale pod taktovkou režiséra Tima Millera, protože Roth měl v té době závazky na hororu Den díkůvzdání. Ani Craig Mazin s tímto filmem nedošel do konce a své jméno nechal z titulků odstranit.

Táhnoucí se produkce, přetáčky i přepisování scénáře, to bývají málokdy znamení zvládnutého projektu. Borderlands jím není nejen co do charakteristiky postav a jejich motivací, ale i co do výpravy, kterou tu obstarávají kaňony a lom v Maďarsku, nebo toho, jak nedodělaně vypadají CGI (počítačem generované) scény s monstry.

Akční scény se řídí videoherní logikou, platnou nejen ve vztahu k fyzikálním zákonům, ale i k míře použitého násilí. Ať už se postavám stane cokoli, vždy se z toho otřepou, takže o ně nemusíme mít strach.

Namísto choreograficky propracovaných akčních sekvencí ve filmu máte spíš jednotlivě stojící scény, o jejichž dynamiku se snaží frenetický střih. Mezi živými herci a digitálním pozadím je cítit odstup, design světa Pandory je převzat ze hry.

Z ní do filmu vstupuje i nadsázka, s jejíž pomocí je tento svět definován. Humor, který obstarává hlavně užvaněný robot, je ale převážně infantilní. Typu vylučování kulek, jež schytal, zadním otvorem. Eli Roth tak dál brázdí vody béčkové produkce, byť v tomto případě za 120 milionů dolarů (2,7 mld. korun), které spolkly zřejmě honoráře hvězd.

Po hororech (Hostel) nebo revenge thrilleru (Přání smrti) se vrhnul na videoherní adaptaci, ale s výsledkem, který potěší snad jen odkazy na svou předlohu. Jako týmovka ve stylu Strážců Galaxie nebo Sebevražedného oddílu neobstojí, protože jí schází chemie mezi herci, napětí, humor i výraznější akce.

Zacílení na dospívajícího diváka pak film ochuzuje o šťavnatější gore momenty a bez nich se vydává směrem k neškodné a stěží zapamatovatelné spotřební zábavě.