Článek
Ještě předtím je divák formou projekce svědkem smrti „v přímém přenosu“, jak ji nabízí klinika provozující asistované sebevraždy, kde se starý dirigent s manželkou rozhodli ukončit společně život. Na jeho přání jim k tomu má hrát Straussův Netopýr. Je přece Silvestr.
Spojení klasické operety s tématem euthanasie zní slibně, zvlášť když k němu připočteme maďarského režiséra Kornéla Mundruczóa, jehož inscenace Sorokinova Ledu nadchla Plzeň před čtyřmi lety. Jenže to, co zřejmě funguje v katolickém Polsku, v Plzni zavánělo trapnou banalitou. Možná záměrnou, ale ne natolik tematizovanou, aby nenudila, natož pak provokovala či šokovala.
Mundruczó popisuje odchod starých manželů s věcností, kde smrt je jen obchodním artiklem. Ale způsob, jakým to dělá, je únavně pomalý a do tématu dobrovolného odchodu ze světa nevnáší mnoho nového. Ano, se smrtí se v inscenaci kupčí cynický způsobem, láska k bližnímu se provozuje i formou letmého sexu lékaře s dcerou umírajících rodičů, s diagnózami se manipuluje a klinika se přesouvá do Švýcarska, na což si obchodem se smrtí výhodně vydělala.
Ale proč z toho asistentka Marta má najednou morální problémy? A proč srdceryvná scéna spasmatického kvadruplegika, jehož na smrt přivádí jeho sestra? A proč to celé končí v estrádním duchu jako Ein Kessel Buntes?
Hlubší motivické propojení se Straussovou operetou v poprockovém aranžmá vůbec nefunguje, ostatně po pár číslech Netopýr z představení zmizí. Prostředky, které inscenace využívá, také právě neoslní invencí: hojně se bliká stroboskopem, natáčí na kameru, hovoří s publikem a občas po plátně přeběhnou postavičky z dětského seriálu Jen počkej, zajíci.
Pro Poláky má inscenace zjevně řadu českým publikem nerozklíčovatelných souvislostí, ale proč ji potom vozit na festival, kde vzbudila převážně rozpaky a zklamání?
| Kata Wéber a Kornél Mundruczó: Netopýr |
|---|
| TR Varšava (PL), 9. září Velké divadlo DJKT Plzeň |