RECENZE: Vánoční LouTkáček spíš nudí než pobaví

Původní hra je silně vázaná na německé prostředí a tradice. Její úprava z pera Ondřeje Hučína se je snažila co nejvíc omezit a akcentovat obecné poselství o hledání vánoční hvězdy jako symbolu lidské blízkosti.

Jenže výsledný příběh o loutkářově dcerce Týně, která hned v první minutě hry přijde o maminku a posléze i o srdce, takže po většinu času chřadne a hrozí jí smrt, moc pohody do vánočního času nevnese.

Stejně jako oživlá loutka LouTkáčka, jež svým sebestředným chováním jen stěží získá sympatie dětského publika. Text je zatížený křesťanskou i ekologickou rétorikou a nabízí jen málo vděčných divadelních situací, jež by byly s to oslovit dětskou duši. A také jen minimum humoru. Ten se bohužel na jevišti nepodařilo rozehrát ani režiséru a choreografovi inscenace Radimu Vizvárymu.

Ačkoli si na pomoc přizval šest svých kolegů mimů v rolích loutek, jejich choreografie postrádá nápaditost, loutky se po většinu času jen monotónně kroutí a pochodují.

Inscenace tak ani po vizuální stránce nic moc přitažlivého nenabízí; scéna připomíná dřevěné vyřezávánky lupenkovou pilkou, zajímavě barevně nasvěcované, a kostýmy vypadají lépe na kresbách v programu.

S jejich vystřihováním si děti doma užijí nejspíš víc zábavy než v hledišti Stavovského divadla, kde se většina z nich po krátkém čase už okatě nudila. Zvláště když většině pěvců není při zpěvu písniček rozumět téměř ani slovo.

Lépe jsou na tom kupodivu s mluvenými dialogy, které posunují děj trochu klopotně kupředu.

Hindemithova hudba v citlivém nastudování Davida Švece vychází v inscenaci dost zkrátka, většina diváků si tak jako tak nejvíc zapamatuje úvodní citaci české koledy Nesem vám noviny a závěrečné písně Adeste fideles.

Vánočních rodinných představení není nikdy dost, ale rozporuplný LouTkáček se k těm divácky oblíbeným nejspíš nezařadí.

I když představení naplánovaná do 14. prosince jsou už dopředu vyprodaná.