RECENZE: V kontroverzní Bohémě zářil Javorský jako Burian

Bohéma se soustředila na události na Barrandově za německé okupace a po nástupu komunistů k moci a vracela se především k osudům herců Zdeňka Štěpánka, Vlasty Buriana, Jaroslava Marvana, Oldřicha Nového, producenta Miloše Havla a režisérů Otakara Vávry a Martina Friče. Po vstupu na obrazovku se však brzy stala kontroverzním dílem, jenže nikoli pro odvážný výklad historie, ale především kvůli způsobu, jakým smíchala fakta s fikcí.

Jako nešťastná se však ukázala v první řadě forma vyprávění, která vycházela nejspíš ze snahy vylíčit události odehrávající se během patnácti let v pouhých šesti dílech. Problémy s tím spojené odradily část publika hned na počátku.

Bohému totiž lemuje rámec, kdy se události z protektorátu odehrávají na obrazovce jako vzpomínky jednoho ze smyšlených hrdinů, k nimž se vrací za sovětské okupace Československa 21. srpna 1968. Prolínání dvou období českých moderních dějin poznamenaných cizí okupací je sice historická paralela, která navíc tvůrcům otevírá možnost případně navázat zamýšlenou druhou řadou, ale také jde o vypravěčský trik, který umožňuje patnáctileté období protektorátu a poválečného období relativně snadno překlenout – jenže za cenu velkého zhuštění děje.

Za takových podmínek se pak stává problematickým velké množství postav, které je potřeba posouvat vpřed: vyprávění se kvůli tomu drobí a zejména v počátku to od diváka vyžaduje i značný postřeh a úsilí udržet pozornost, aby mu neunikla žádná návaznost. Obtížnou situaci bohužel nezachránila ani pečlivá režie.

Možná právě kvůli omezení pouhými šesti díly se tvůrci také dopouštějí až přílišného zjednodušování událostí i charakterů, a přestože by mělo jít o televizní román, sklouzávání k popisnosti Bohému táhne spíš k hranému dokumentu.

Především v případě Zdeňka Štěpánka je škoda, že seriál nepřibližuje jeho osud a složitou povahu více, a to i s ohledem na jeho první manželství s herečkou Elenou Hálkovou, které získává až bulvární pachuť. Potěšil by i hlubší pohled na Jaroslava Marvana a jeho vztah s Burianem.

Odtud už je pak jen krůček k přání diváka, aby rámec přestal překážet, uvolnil se prostor pro hlavní hrdiny a seriál dostal možnost se nadechnout.

Situaci naštěstí do značné míry zachraňují herci. Proto je i kvůli vynikajícímu Vladimíru Javorskému v roli Buriana a Michalu Dlouhému jako Štěpánkovi, ale i řadě dalších umělců škoda, že tak zajímavé téma televize nezpracovala na rozsáhlejší ploše, která by umožnila lépe vybudovat skutečnou dramatickou stavbu, napsat prokreslenější charaktery a ve větší šíři zobrazit i historické zvraty, jimiž Československo tehdy procházelo.

Scenáristka Tereza Brdečková a režisér Robert Sedláček sice od počátku zdůrazňovali, že Bohému tvořili jako televizní román, kde vedle faktů hraje značnou roli i fantazie, jenže publikum až příliš často staví před otázku, zda věřit, nebo raději ověřit, a tím se ocitá v sázce jak zájem diváků o příběh, tak věrohodnost vypravěčů i toho, co chtějí sdělit.

Diskuse vzbudil už první díl, přesněji otázka, zda Zdeněk Štěpánek v rozhlase oznámil podpis mnichovské dohody z 30. září 1938, jak líčí seriál, nebo šlo o jiný projev z těchto dramatických dnů. Podpis však oznámil premiér Jan Syrový, jak dokládá rozhlasový archív a jak upozornil hercův vnuk, novinář Erik Tabery. Štěpánek podle jeho úsudku pravděpodobně četl projev k ultimátu Británie a Francie Československu z 21. září, jehož záznam se sice nedochoval, ale naznačují to detaily rukopisu hercových pamětí.

Takový posun událostí by byl však ještě přijatelný, pokud by šlo o dramatický záměr. A je i odpustitelný, jestliže šlo o omyl vycházející z hercových memoárů.

Jenže když Bohéma přisoudí Vlastu Burianovi rozhovor pro fašistickou Vlajku, šíří lež, která jako by vypadla ze štvavé poválečné kampaně, kdy byl Burian za přičinění komunistů a později i STB obviňován z kolaborace s Němci.

Už před lety však divadelní vědec Vladimír Just ověřil v archívech, že Burian nedal rozhovor ani Vlajce, ani Árijskému boji, přestože v těchto tiskovinách čile inzerovali jiní čeští divadelníci, kteří za to po osvobození pronásledováni nebyli. Toto zjištění a řadu dalších publikoval v roce 1991 v knize Věc: Vlasta Burian. Rehabilitace Krále komiků.

Proč tedy tvůrci divákům předkládají rozhovor pro český fašistický plátek jako fakt, a k tomu navíc tvrzení, že Burian byl „velké dítě“, které bylo za pochvalu ochotné dát rozhovor i „klukům z Vlajky“? To patrně v některých ohledech i byl, ale určitě ne ve vztahu k fašistům a nacistům, jinak by například za protektorátu vytrvale neodmítal nabídky točit německé filmy. Na rozdíl od chyby u Štěpánkova projevu je v tomto případě důvod těžko pochopitelný, zvlášť když se tvůrci zároveň snaží sice stručně, v rámci omezených možností, ale pokud možno v celé šíři ukázat okolnosti Burianova života za okupace i jeho tragického pádu po válce, a dokonce úspěšně, takže se jim – i díky výkonu Vladimíra Javorského – podařilo proniknout právě k této osobnosti asi nejvíce a nejvěrohodněji.

Chaoticky pak působí postup, kdy se mezi skutečnými jmény herců a filmařů pohybuje smyšlená postava herečky Lili Krallové a kdy se z čistě z dramatických důvodů přisuzují některé reálné události jiným lidem. Divákům, kteří předobrazy těchto figur neznají, by to nejspíš nepřekáželo, jenže u domácího publika se s něčím takovým počítat nedá, spíš by bylo lépe předpokládat opak.

Smrt syna Zdeňka Štěpánka se tak odehraje v rodině Oldřicha Nového, příběh smyšlené Lili je inspirován Natašou Gollovou, ale zároveň i Lídou Baarovou, kdy podle té první prožívá milostný vztah se sudetským Němcem Willym Söhnelem, který měl za války rozhodující moc nad českým filmem, a podle té druhé málem rozvrátí manželství Vlasty Buriana…

Divák je však konfrontován i se situací, kdy postavy v seriálu mluví v nějaké souvislosti o Gollové, ale nabídku na známý film s Oldřichem Novým, který Gollovou proslavil, dostává Lili…

V těchto chvílích pak vrcholí dojem, že poměr historické věrnosti a fantazie se tvůrcům vymkl z ruky a že jejich přístup je nesystematický a nelogický.

Domněnka, že nejistota, jak to tedy vlastně bylo, povzbudí u diváků hlubší zájem a vyhledají si pravdivé informace, není bohužel na místě. Pátrat na internetu nemá význam, i když to určitě mnozí udělali, protože tam se o čemkoli najde leccos, včetně nesmyslů.

Má proto snad zhruba 700 tisíc diváků, kteří poslední díly sledovali, zamířit do knihkupectví a do knihoven pro spolehlivé historické práce?

To přece není ani pravděpodobné, ani reálné, a tak budou některé smyšlenky od této chvíle žít vlastním životem – a jen těžko s nimi někdo něco udělá.