RECENZE: Umělecký brexit Opery Národního divadla

Jevištní podobu svěřila bratrům Michalu a Šimonu Cabanům, kteří přenesli příběh do Evropského parlamentu a prošpikovali ho aktuálními politickými narážkami. To by nebylo nic špatného, takto s antickým mýtem naložil už Offenbach se svými libretisty. Problém je, že Cabani nevytvořili skutečně zábavnou satiru, kde aktualizace vyplývá organicky z dění na jevišti, ale chaotickou směs narážek navěšených na parodovaný antický mýtus.

Publikum se v ději ztrácí, chvíli se hraje o antických bozích, chvíli o manželském troj- či víceúhelníku poslance EP Orfea a jeho záletné ženy Eurydiky. Nový český text zpěvních partů (Ivo a Jan Fischerovi) je nezpěvný a přehlcený slovy, jimž z úst pěvců není vůbec rozumět, takže divák se mění v usilovného čtenáře titulků a ztrácí zájem o to, co se děje na scéně.

Tam se vtipkuje o všem možném, od Zemana a Babiše přes uprchlíky až po servilitu vůči Číně. Jenže místo odvážné politické satiry se nabízí jen křečovité scénické hemžení, jež s klasickou ani satirickou operetou nemá pranic společného.

Důvodem je i mylná představa, že operetu může hrát každý. Nemůže, opereta je velmi specifické a náročné umění, má-li se dělat opravdu dobře. Pěvci Národního divadla ani tvůrci inscenace s ní nemají téměř žádnou zkušenost a na výsledku je to zoufale znát.

Upachtěné přehrávání a mrckování nahrazuje lehkost a francouzský šarm, zpívá se a hraje falešně a vůči originálu i dost přibližně. Dirigent Jan Chalupecký žene hudbu v nesmyslném tempu, v němž sólisté ani sbor nestíhají klopýtající texty vůbec vyslovit. A nebýt všestranně profesionálně vybaveného Petera Strenáčika v roli akrobatického Komedianta, který po vzoru cimrmanovského „zvědavého invalidy“ vrací příběh na koleje vysvětlujícími komentáři, smysl dění by se rozplynul v nudné nesrozumitelnosti.

V hledišti divadla, jež produkovalo slavné profesionální operety, působí tento umělecký brexit Národního divadla trapně a smutně.