RECENZE: Trierova Nymfomanka II působí jako autorská masturbace

Diváci tentokrát přímo vstoupí do situace, kdy zraněná Joe vypráví Seligmanovi, který ji minule sebral na ulici, uložil a ošetřil ve svém bytě, svůj dosavadní sexuální život a žádá, aby ji odsoudil nebo pochopil.

Ve dvojce začíná tím, jak přišla o sexuální vzrušivost a logicky i schopnost dosáhnout orgasmu, čímž trpěla tolik, že se ji po celý tento díl snaží získat zpátky.

Ať už s pomocí sexu s dvěma žvanivými Afričany zároveň nebo s pomocí ran, které jí uštědřuje nájemný sadista.

Mladičkou sexy krásku Stacy Martinovou už ve flashbacích vystřídala Charlotte Gainsbourgová, herecky je film nejen díky ní, ale i Stellanu Skarsgardovi a dalším na výši, i režijně stále platí, že je Trier zručný vypravěč, byť to tentokrát s délkou značně přehnal.

Zejména když se – víc než v jedničce – pouští prostřednictvím Seligmana do filozofování a hledání souvislostí mezi sexuální závislostí a kdečím jiným. Autor tyto své úvahy sice sám shazuje například tím, že když Seligman vykládá Joe nějakou pitomost, ona mu pak řekne, že to byla pěkná pitomost. Co je to však platné, když diváci musejí řádku těchto rádoby hlubokomyslných blábolů poslouchat společně s ní.

Film se tedy úmorně vleče, a to zcela bez ohledu na to, že se v něm opět souloží i masturbuje a přibyl také sex mezi dvěma ženami.

Celé to působí především jako jedna velká tvůrčí masturbace, kdy se Trier sám ukájí například připomínkami svých předešlých filmů, přičemž s tím, že je divák zná a pozná, počítá se sebestřednou samozřejmostí.

Asi se příliš nesplete ani ten, kdo si pomyslí, že Nymfomanku natočil hlavně proto, aby se mohl bavit tím, že mu ji svět zbaští a kritici budou rozebírat věty a situace, které za rozbor rozhodně nestojí.

I to je jistý způsob sebeukájení, k němuž ostatně tvůrce směřuje už dlouho. Zejména v druhé části Nymfomanky došel v tomto směru skutečně na vrchol.