RECENZE: Thriller Nic než pravda jen naplňuje tušení

Nejde o to, že se autor nechal inspirovat skutečnými událostmi a že pro něj postava vyšetřovatele vlastně není až tak důležitá. Ahnhem vstoupil do jiného světa, než v jakém se pohyboval s detektivem Fabianem Riskem, a tak se v něm evidentně trochu rozkoukává.

Jak sděluje v doslovu, příběh se začal rodit během jeho rodinné dovolené na západním pobřeží Spojených států v roce 2014. Přečetl si tenkrát článek v listu The Sacramento Bee, v němž se psalo o dopravní nehodě, při které byl usmrcen cyklista. Dál mu nevěnoval pozornost, ale v paměti mu událost zůstala.

O pět let později se seznámil s postavou Adama Harrise, jenž byl ve Stockholmu zatčen kvůli vraždě. Věci se daly do pohybu, jednotlivosti začaly zapadat do sebe a rodila se kniha. Pro mnohé spisovatele by byly takové události výzvou, pročež není divu, že se Ahnhem rozhodl odpočinout si od fabulace a nechal se vést skutečnostmi.

Vznikl thriller, v němž se zpočátku poněkud líné letní vyprávění vleče a na obrátkách nabírá postupně. Zvolna do něho přicházejí zvraty i znepokojivá atmosféra, a nakonec se dostaví rozuzlení, které se v podstatě nabízelo, aniž by čtenář inspiraci k Ahnhemovu vyprávění znal.

Kniha Nic než pravda je rozdělena do kapitol vyprávěných z pohledu čtyř, na konci pěti postav. Aktéři nic nevysvětlují. Odhalují vlastní motivy a pohnutky a nechávají na čtenáři, jak se k nim postaví.

Hrdinou knihy tak může být kdokoli, stejně tak se ale může každý během několika kapitol ocitnout na druhé straně, mezi zavrženíhodnými.

Tím směrem to jde mimochodem velice snadno, protože Ahnhem nikomu nenadržuje. Ponechává svým postavám vše negativní, co ve svých vztazích a citech měly.

V detektivním žánru to není nic nového. Počítá se i s tím, že pokud bude příběh připomínat nějaký jiný, nemusí to být při hodnocení pouze nepřínosné. Těžko lze ale nevnímat, jak se ten Ahnhemův přece jenom táhne, jako by místy jen nabíral počet stránek, a jak skoro až poslušně naplňuje malá čtenářova tušení a nepřidává žádné překvapení.

Na to, že v nich jejich strůjci nedocházejí k hlubším pravdám, záměrům či pocitům, jsou některé monology skoro až únavné. Snadno přimějí méně trpělivého čtenáře k tomu, aby v knize přeskakoval a posléze zjistil, že o nic zásadního nepřišel. K dobrému dojmu to bohužel nevede.