RECENZE: Tereza Boučková konfrontuje hrůzy totality s dneškem

Spisovatelka se načas odvrací od non-fiction, v níž zakotvila v posledních letech, kdy publikovala pár sbírek časopisových fejetonů a cestopis po Bhútánu. Ani tentokrát nicméně nepředkládá vyfabulovaný příběh. V novele vychází ze získaných faktů o rodině a lidech ze svého okolí, za nimiž je patrná důkladná rešerše.

Mohlo by se zdát, že Boučková napsala nejnovější počin čistě sama pro sebe. Genealogie zůstává dlouhodobě oblíbená u těch, kteří chtějí znát – v tomto případě nejen – své kořeny.

Nijak se nevyhýbá vyprávění o příbuzných a lidech, kteří částečně nasměrovali jejich trajektorie, mezi nimiž se objeví i Alena Vránová coby první manželka jejího otce nebo překvapivě také matčin nápadník Václav Havel. Probádává však i minulost mnoha dalších pozoruhodných obyvatel domu.

Historie dotyčné budovy sahá o století nazpět, a tak se jednotlivými poutavě pojatými beletrizovanými životopisy přirozeně vinou zvěrstva nacismu i komunismu.

Literátka sugestivně pojednává kupříkladu o lékaři, jenž musel v Osvětimi sloužit samotnému andělu smrti Josefu Mengeleovi, o Zitě Kabátové, prominentní protektorátní herečce, která následně čelila ostrakizaci kvůli údajné kolaboraci, nebo o disidentech stíhaných StB.

Autorce se přitom neustále vynořují asociace na přítomnost, jež nesmyslné vraždění a podléhání ideologiím vymýtit nemohla. Během vzniku knihy se odehrají dva hrůzné dny: 24. únor 2022 a loňský 7. říjen, a navazující, stejně neblahé události.

Nynější dvě války na východ od nás Boučková jako dobrovolnice v pomoci ukrajinským uprchlíkům i členka židovské komunity intenzivně prožívá. Jejich nadměrné připomínání přesto nakonec působí v rámci jinak dobře sestaveného celku příliš aktivisticky až poněkud rušivě.