RECENZE: Terazky, Kefalín, Troník a spol. doklopýtali k cíli

Díru do televizního světa se jim udělat nepodařilo, byť se Andrej Hryc, představitel majora Terazkyho, před začátkem série dušoval, že jde o příspěvek do zlatého fondu České televize. Možná je jen jeho představa o takovém bohatství nestandardní.

Než vešli Černí baroni do vysílání, ohradili se bývalí příslušníci "pétépáků" proti přístupu autora knižní předlohy Miloslava Švandrlíka a žádali, aby jasně řekl, že u Pomocných technických praporů nikdy nebyl. To ještě netušili, co se na ně chystá. Pravé peklo jim nastalo ve chvíli, kdy seriál vstoupil 19. ledna na obrazovky. To, co tvůrci předložili, byla demontáž dějin, kterou lze sotva omluvit uměleckým záměrem. O umění nešlo.

Ať si humoristické Švandrlíkovy knihy vypadají z dnešního pohledu trochu idealisticky, je z nich patrné, že pořádek mezi vojáky - černými barony byl. Seriál vzdor tomu rozehrál nezávazné řádění vyzrálých alkoholiků a pitomců, kteří se tvářili, že jsou na vojně, leč budili spíše dojem rodinné sešlosti při příležitosti zabití vykrmeného pašíka.

Ve snaze dosáhnout co největší míry humoru, se pak autorský tým pustil do pošetilostí, nad nimiž zůstával rozum stát. Materiál maximálně tak na šest dílů uměle roztáhl na dílů jedenáct, čímž se neustále ocital v bludném kruhu důstojnických porad a triviálních otázek bez odpovědí. Každý věděl, že jakmile padne politická otázka, nikdo nebude znát odpověď. Každý. Kouzlo očekávaného ovšem neexistuje: občas někdo odvětit mohl. Pro legraci.

Herzův tým postavil výkvět českého herectví (Polívka, Kaiser, Heřmánek, Jandák, Nárožný, Vaculík, Liška, Holub a klidně k nim přidejme i skvělého Slováka Hryce) do role komparsu. Nedal mu šanci jednotlivé postavy kloudně definovat či nedej bože rozvinout. Každá měla úzký rámec, za který nemohla.

Polívka v roli Hamáčka od začátku do konce nasával, Töpfer jako Reich vyprávěl hloupé židovské anekdoty, Heřmánek se v roli Honce jenom strachoval a Kaiser jako Troník vlastně nebyl. Holub coby Kefalín dokola švejkoval (proč?, i tato otázka zůstala bez odpovědi). Z původně chytré a sympatické postavy Kefalína se podařilo udělat troubu, jenž by za svou švejkovskou posedlost zasloužil klečet na hrachu.

Neměli by na něm ale spíš klečet scenárista a režisér? Když je napadlo využít prvky němé grotesky, kdy se například poručík Troník ukrývá na střeše dřevěné boudy přímo pod okny kasáren, má pocit, že si ho nemůže nikdo všimnout, aby nakonec odhalen spadl ze střechy dolů (ha ha), měli špatnou chvilku.

Černí baroni, jejichž rozpočet byl asi 70 miliónů korun, takže každý díl stál kolem šesti a půl miliónu, se příliš nepovedli. Bude-li kdosi argumentovat sledovaností, která byla poměrně vysoká a celkem stabilní, i když proti dokumentu Novy o Kajínkovi neměli Baroni šanci, měl by si uvědomit, že televizní divák je už léta letoucí naučen se na obrazovku koukat a chová se, jako by přístroj neměl vypínač.