RECENZE: Terapie poezií a tancem v Dejvickém divadle úlevu nepřinesla

Petr Zuska je nejen režisérem a choreografem inscenace, ale i autorem scénáře, složeného z řady poetických textů, zřetězených do základní situace kontaktu terapeuta s pacientem. Záměrně vyhrocený střízlivý jazyk terapeuta se v něm střetává s poetickými obrazy, skrze něž pacient přibližuje své prožitky a traumata.

Problém je ale na obou stranách. Autorské dialogy znějí dosti jednoduše až banálně a poezie, násilně vsazená do konkrétních situací, ztrácí své iracionální křehké kouzlo a ve výsledku působí neméně banálně. A to nehledě na básnickou kvalitu od Erbena přes Ortena, Hraběte, Skácela až k autorským textům protagonistů.

Podobně se zachází i s hudbou, složenou rovněž z citací, používaných ale bohužel stejně popisným způsobem. Mozartovo Divertimento, Beethovenova Měsíční sonáta či Šostakovičův Valčík z Jazzové suity slouží jen k navození emotivní atmosféry, často až na hranici kýče, což je případ Krylovy Nevidomé dívky či Ukolébavky.

Budiž ale řečeno, že tu a tam se inscenace pozvedne k ironicky úsměvnému nadlehčení situací, ale valná většina devadesátiminutového času plyne v až nesnesitelně vážném a zatěžkaném duchu „nedělních chvilek poezie“.

Podle předpremiérových vyjádření Petra Zusky usilovali tvůrci inscenace o totální divadlo, takže kromě poezie a hudby je tu vzhledem k zaměření autora i tanec a pohyb, někdy vítaně přirozený, ale velmi často se dejvičtí herci mění v tanečníky bez přímé návaznosti na situaci.

Osm protagonistů dejvického souboru v čele s Pavlem Šimčíkem se střídá v rolích terapeutů a pacientů a určitě si zaslouží uznaní za odvahu, s níž do nezvyklého projektu vstupovali, stejně jako za pohybové i hudební schopnosti, které v něm předvedli. Nicméně, totální divadlo, stejně jako totální divácký zážitek Terapie neposkytla. Spíš svědectví o tom, že ne každá nová cesta, byť stojí za vyzkoušení, musí vést ke zdárnému výsledku. Ale to už je riziko každého pokusu.

Hodnocení: 50 %