RECENZE: Tanečnice je o tom, že osudu se lze postavit

Hvězda pařížského kabaretu Folie Bergere, ikona Belle Époque Loie Fullerová se narodila na americkém Středozápadě jako farmářská dcera. Tou také podle všech pravidel a zvyklostí měla zůstat. Hřmotná a dosti nehezká dívka, která nenáviděla své tělo i život, k němuž byla předurčena, se však s nevídaným odhodláním a zarputilostí svému osudu postavila a jednoho dne vtančila až do pařížské Opery.

Film Stéphanie Di Gustové je jednak silným životopisným filmem o síle vůle, jednak ukázkou zrození a krásy moderního tance. Loie skryla své silné tělo do nekonečných metrů hedvábí, paže prodloužila pevnými dřevěnými tyčemi a na jevišti, nad kterým se i vznášela, se z ní stal někdo úplně jiný.

Ač měla zničená záda od těžkých tyčí a spálené oči od reflektorů, ačkoli se po každém představení zhroutila a dva dny musela sbírat síly k dalšímu, její tanec působil jako křehký let motýla.

Lidé se klaněli rozevláté kráse jejího pohybu a stala se pro celou jednu generaci diváků včetně významných umělců své doby symbolem lehkosti a pohybu, jímž vyjádřila vše, k čemu jiní potřebují slova. Přesto nakonec upadla v zapomnění – i díky nástupu další velké hvězdy, ambiciózní Isadory Duncanové (hraje ji dcera Vanessy Paradise a Johnnyho Deppa Lily Rose Deppová), která měla talent od boha a místo posilovny čerpala inspirace ve svých snech.

Film Tanečnice má silný, podle skutečnosti velmi dobře napsaný příběh, ale především přenáší na diváky onen pocit letu motýla i dokonalého souzvuku hudby a pohybu.

Di Gustová připravovala špičkovou francouzskou tanečnici Soko dlouho a velmi náročně. Naplno také využila své zkušenosti autorky mnoha videoklipů a ve spolupráci s kameramanem Benoîtem Debiem stvořila vizuálně krásný film, natáčený mimo jiné i v Praze v Obecním domě, který „hraje“ kabaret Folie Bergere, a v hotelu Evropa.